Od 24. května do 6. května jsem se zúčastnil své čtvrté zahraniční akce díky práci pro eSports.cz. V prvé řadě bych chtěl poděkovat Davidu Schlegelovi za skvělou příležitost a také všem ostatním, kteří se zasloužili o to, že jsem do Finska mohl odcestovat. Dále děkuji za super spolupráci a skvělé zážitky také Šimonu Rognerovi, Martinu Rambouskovi a Marii Valentové, kteří byli ve Finsku se mnou. Bylo to moc fajn, užil jsem si to.
Přiznám se, že ještě pár dnů před turnajem jsem na hokej neměl ani pomyšlení. Do 24. května jsem potřeboval dokončit diplomovou práci do školy, takže o celém mistrovství jsem ani neměl možnost přemýšlet. Čtrnáct dnů v Helsinkách nakonec bylo skvělých.
Ačkoliv jsme do Helsinek s přestupem přes Frankfurt letěli v šest ráno, z Ostravy do Prahy jsem vyrazil už den předem později večer. Čekání na Letišti Václava Havla nebylo tak strašné, jak jsem čekal. Uteklo to docela rychle.
S Marií jsme dorazili do Finska, kde už na nás čekali Šimon s Martinem. Přestože únava byla znát, ještě v den příletu jsme vyrazili do hlavní haly, kde se turnaj konal, do Metro Areny v Espoo. Tam jsme si vyzvedli akreditace a pak už nic nebránilo tomu, abychom další den mohli vyrazit na zápas Česka se Švýcarskem.
Češi hráli základní skupinu v útulné hale ve finském městečku Vantaa. Z našeho dočasného bytu jsme to měli jen deset až patnáct minut pěšky, takže žádný problém to nebyl. Já tu halu už dopředu znal. Když jsem se v listopadu 2022 zúčastnil Euro Hockey Tour žen ve Finsku, poslední zápas turnaje odehrály reprezentantky právě tam.
Uvnitř haly to ale tentokrát vypadalo jinak. Najednou všude byly oblepeny reklamy sponzorů mistrovství světa, navíc v rohu arény byly připraveny stoly pro píšící novináře, což rozhodně pomohlo k většímu komfortu.
Ve čtvrtek 25. května čeští hokejisté první zápas zvládli, když bez větších problémů porazili Švýcarsko. Hned po utkání jsme přepisovali rozhovory a stříhali videa, takže z nadcházejícího zápasu mezi Švédskem a Kanadou jsme pořádně stihli až třetí třetinu.
Hned následující den jsem se vydal do Espoo na zápas mezi Lotyšskem a Slovenskem. Cestu už jsem znal, tudíž probíhala bez jakýchkoliv komplikací. V Tikkurile jsem sedl na vlak, který mě dovezl až do centra Helsinek, kde jsem následně nastoupil na metro, které mělo stanici jen pár desítek metrů vedle haly Espoo.
S tiskovým mluvčím slovenské výpravy jsem si přímo na místě domluvil rozhovory s Miroslavem Šatanem mladším, Lukou Radivojevičem a Adamem Kalmanem. Adama znám z Olomouce, kde hrál za juniorku i dorost, takže jsem tu možnost využil k tomu, abych jej vyfotil v reprezentačním dresu a nabral s ním rozhovor pro olomoucké webové stránky.
Slováci s Lotyšskem prohráli 3:5, a proto Adam po zápase moc dobrou náladu neměl. Na začátku rozhovoru mu utekla jedna věta, když řekl: „Tři góly jsme dostali z píčovin“. Po rozhovoru mu to ale došlo, tak mě s úsměvem poprosil, ať tam to jedno slůvko nedávám. 🙂
Jakmile zápas Slovenska s Lotyšskem skončil, vyrazil jsem do Vantaa na zápas Česko – Kanada, kde už na mě kolegové čekali. Ze zápasu jsem psal onlajn a než jsem se stačil usadit, bylo to 0:1 pro Kanadu. Pak ještě 0:2, 0:3, 0:4… Nakonec to skončilo 0:6.
V sobotu Češi nehráli, takže když Marie psala v aréně onlajn, se Šimonem a Martinem jsme vyrazili na hotel Flamingo, kde pobývaly všechny reprezentační týmy, které hrály skupinu B. S manažerem týmu Michalem Vondrkou jsme měli domluvený rozhovor, přivedl nám k mediálním povinnostem i několik hráčů.
Když jsme do celkem luxusního hotelu vešli, ve dveřích na nás kromě Michala Vondrky čekal i hlavní trenér osmnáctky David Čermák. Zřejmě tam došlo k nějakému nedorozumění, poněvadž trenéra jsme na rozhovor tentokrát nepotřebovali, ale tím, že na nás už čekal, nechtěli jsme ho odmítnout.
V rozhovoru pro hokej.cz jsem si tedy vzal pana Čermáka stranou. Musím říct, že dlouho jsem se takhle nezapotil. Rozhovor s ním jsme totiž nečekali, takže jsme neměli připravené otázky přímo na trenéra. Zároveň jsem se nechtěl ptát na to samé, na co jsme se dotazovali po zápase s Kanadou předchozí den, tudíž jsem v té situaci vymýšlel další a další otázky. Věřím, že pan Čermák nepoznal, že to nebylo připravené. Nakonec jsme to snad nějak zvládli. 🙂 Podal jsem mu pak ruku a popřál mu ve zbytku turnaje hodně štěstí.
Šimon nabíral své rozhovory, Martin skládal materiály pro sítě a já si následně sedl k velmi obsáhlému rozhovoru s Michalem Vondrkou, ze kterého jsem byl upřímně nadšený. Překvapilo mě, kolik si toho pan Vondrka z kariéry pamatuje. Dokonce si přesně vybavuje, jaké měly nastat v extralize výměny před dvaceti lety. Michal Vondrka byl v rámci celého turnaje velmi příjemný a pokaždé nám vyšel vstříc.
Následně jsme se dopravili na byt. Už další den čekal český tým třetí skupinový zápas, tentokrát proti Švédsku. V tom zápase jsme vedli 2:0, jenže Švédové srovnali na 2:2 a nakonec jsme v nájezdech byli šťastnější. Nebyl to úplně nejlepší hokej, ale hráči byli z výhry nadšení. Rázem to Čechy znatelně přiblížilo k druhému místu ve skupině.
V průběhu jedné z přestávek zápasu Česko – Švédsko jsem si na tribuně arény všiml bývalého hráče Slavie Praha a Liberce Petra Jelínka. Pan Jelínek momentálně pracuje jako skaut Los Angeles Kings, a tak mi přišlo zajímavé se jej zkusit dotázat, jestli by kývl na rozhovor. Reagoval velmi pozitivně a hned mi vyhověl.
Dostáváme se už do pondělka, kdy Češi odehráli poslední zápas ve skupině s Kazachstánem. Naši hráli čtvrtý zápas v pěti dnech, tudíž na nedostatek práce jsme si za tu dobu stěžovat rozhodně nemohli. Ačkoliv náš tým vedl o dvě branky, outsider z Kazachstánu dokázal srovnat na 3:3 a šlo se do prodloužení, které rozhodl ve svůj prospěch.
Upřímně? Nemůžu říct, že by mě prohra překvapila. Když se nad tím zamýšlím, až na pár momentů mi přišla z naší strany celá základní skupina taková nijaká, kulantně řečeno.
V úterý, kdy Češi měli volno, jsem podruhé vyrazil do Espoo, kde jsem šel na utkání Slovensko – Norsko. Slováci byli ve složité situaci, poněvadž pokud by nevyhráli o dvě a více branek, hráli by s Kazachstánem o záchranu v elitní divizi. Náš východní soused ale zápas zvládl skvěle, už po první třetině bylo rozhodnuto.
Poté přišel kuriózní moment. Slovensko po dvou třetinách vedlo 8:0 a o druhé přestávce led tradičně přejížděla rolba. Ta se ale v jednu chvíli zastavila a zanechala pod sebou díru, kterou se během pár desítek minut nepovedlo opravit. Ani v tomto případě jsem překvapen nebyl, protože úplně to stejné se stalo v předkole 2023 v zápase mezi Olomoucí a Karlovými Vary. 🙂 To utkání se dohrávalo až následující den.
V Espoo však měli k dispozici vedlejší tréninkovou plochu, kde se třetí třetina dohrála. Podmínky tam sice nebyly ideální, ale za stavu 0:8 si snad nemohli stěžovat ani prohrávající Norové. Slovensko nakonec vyhrálo 11:1 a s přehledem postoupilo do čtvrtfinále. Souhra okolností poslala Slováky do rozhodujícího duelu proti Česku.
Předčtvrtfinálový den jsme opět strávili na stadionu. Tentokrát jsme však šli na trénink českého týmu, kde jsme nabrali rozhovory s hráči a asistentem trenéra Jaroslavem Nedvědem.
Pak už nastal den D. Zápas, který na každém turnaji rozhodne o úspěchu či neúspěchu.
Slovensko se díky přesilovce už na začátku zápasu ujalo vedení, ale ve zbytku třetiny byli Češi jasně lepší. Adam Titlbach po zásluze srovnal a druhý gól českého týmu visel ve vzduchu. Na konci třetiny ale dostal Radim Mrtka trest na pět minut a do konce utkání, čímž nastala komplikace.
Češi sice dlouhé oslabení zvládli velmi dobře, ale pak vypadli z tempa. Slováci si rázem dokázali, že s favoritem mohou hrát a každou další minutou byli nebezpečnější a nebezpečnější. Před druhou sirénou dali druhou branku a na začátku třetí části chyboval brankář Jakub Milota. Rázem to bylo 1:3.
V tu chvíli už jsem nevěřil, že se zápas podaří otočit. České reprezentaci něco chybělo. Scházela i větší kvalita, přestože snaha se hráčům upřít nedala. Zápas skončil 2:3 a spolu s tím skončila i pouť českého týmu na turnaji. Upřímně řečeno, Slováci si za tím šli víc a zaslouženě postoupili.
Do konce dne jsme přepsali všechny potřebné ohlasy a v pátek odpoledne jsme vyrazili na výlet do Helsinek. Centrum hlavního města Finska bylo opravdu krásné. Nádherné moře, budovy kolem něj… Prostě kouzelné. Navíc celý druhý týden svítilo sluníčko tak, že jakékoliv mraky bychom hledali marně. Jeli jsme se podívat na nedalekou pevnost, pak jsme šli na jídlo do nepálské restaurace, zamířili jsme i k olympijskému stadionu, kde kdysi zazářil Emil Zátopek a celkem unavení jsme se v pátek večer vrátili na byt. Před spaním jsme si ještě pustili legendární divadelní hru Ivánku, kamaráde.
V sobotu jsme mířili do Espoo na semifinále USA – Slovensko a Kanada – Švédsko. V průběhu celého turnaje se na tribunách střídala celá řada známých skautů, při zápasech Kanady jsem přímo v dějišti viděl i současného generálního manažera Detroitu Stevea Yzermana. To byl panečku hráč.
Na tribuně jsem zahlédl i další známou tvář. Bývalého obránce St. Louis, Dallasu, San Jose a Toronta Romana Poláka. Podobně jako s Petrem Jelínkem jsem k němu přišel s tím, zda by neměl čas a prostor poskytnout rozhovor. Roman na to s radostí kývl. Asi deset minut jsme se bavili o jeho pozici skauta v Columbusu, zraněních, NHL nebo MS. Zajímalo mě, jaký má názor na letošní sezónu hokejistů Vítkovic, kde ještě před dvěma lety dělal kapitána. Já sám na Vítkovice často chodím, tudíž to hodně zajímalo i mě.
Roman odpověděl velmi diplomaticky, ale mezi řádky se dalo pochopit, jak to myslel. Poté jsme se chvíli o Vítkovicích bavili mimo audiozáznam. Co mi řekl, si rovněž nechám diplomaticky pro sebe. 🙂
Po zápase USA – Slovensko jsem se spěchal dívat na byt na zápas Slavie s Baníkem. Výsledek mě moc nepotěšil, a proto jsem místo druhého poločasu raději přepisoval rozhovory z turnaje.
Následoval poslední den MS. Slováci hráli o bronz se Švédskem a Američany čekalo finále s Kanadou. Zápas o bronz byl dlouho 0:0. Švédové se dostali do vedení, ale poté přežili několik slovenských tutovek. Kdyby existovala spravedlnost, zápas by skončil 1:1 a nikoliv 4:0 pro Švédy. Tre Kronor tak brali bronz.
Poté už přišel na řadu zlatý hřeb mistrovství, zápas mezi Kanadou a USA s celou řadou budoucích hvězd NHL. Zpětně si myslím, že to byl jeden z nejlepších zápasů, který jsem v jakékoliv aréně viděl. Mělo to všechno. Individuální schopnosti hráčů byly na velmi vysoké úrovni, atmosféra skvělá, padalo hodně branek… Prostě finále se vším všudy.
Kdyby Američané po dvou třetinách vedli třeba 5:2, nikdo by se nemohl divit, Kanadu dvě periody jasně přehrávali. Vedli ovšem pouze 3:2 a zlom tak nastal při americkém pětiminutovém vyloučení, které Kanada v poslední desetiminutovce potrestala třemi góly. USA sice snížily, ale poslední slovo měla Kanada. Vyhrála 6:4, ohromný talent Gavin McKenna zaznamenal hattrick a hala mohla bouřit při dalším kanadském triumfu. Překvapilo mě, že finští fanoušci spíše stranili Kanadě než USA.
Nemyslím si, že by Kanada vyhrála mistrovství zaslouženě. Američané za mě byli po herní stránce o level výše. Když jsem viděl část utkání USA s Finskem ve skupině, zámořský tým hrál opravdu parádně.
Z týmu USA mě bavili třeba Teddy Stiga, Cole Hutson nebo James Hagens. O těchto jménech za pár let v NHL rozhodně uslyšíme. Ostatně Hagens dokonce překonal třináct let starý bodový rekord MS U18 v podání Nikity Kučerova, současné hvězdy Tampy. Tohle je všeříkající.
Finále Kanady a USA byl za mě úplně jiný sport. Ani Švédové mi na turnaji nepřišli extra dobří, ale bronz urvali. Možná by si jej ale za svůj chtíč přece jen zasloužili Slováci, u kterých mě zaujal především Luka Radivojevič, kterému jsem poslal hlas do all-star týmu turnaje. Stejně to viděli i ostatní novináři, Radivojevič totiž mezi nejlepší šestkou hokejistů opravdu byl.
Zdálo se mi, že oproti zámořským týmům chybělo tomu českému úplně všechno, což ale překvapení není. Nicméně čekal jsem lepší výkony. Stříbrný Hlinka Gretzky Cup totiž fanoušky bezesporu nalákal.
Turnaj tedy skončil a v pondělí jsme se vydali směr helsinské letiště. Znovu jsme přestupovali ve Frankfurtu a do Prahy jsme dorazili v noci z pondělí na úterý. Když už jsem se zastavil u toho Frankfurtu, vzpomněl jsem si na příhodu z německého letiště při cestě do Helsinek. Na letišti jsem si kupoval vodu a najednou na mě začal mluvit nějaký Němec. Základy němčiny mám, a proto jsem byl až sám překvapený, že jsem mu rozuměl docela dobře a snad i celkem solidně odpovídal.
Zmíněný Němec se mě pak zeptal, jakou společností jsme přiletěli. V tu chvíli jsem řekl asi tu nejtrapnější věc za celých těch čtrnáct dnů. Měl jsem v hlavě slovo Lufthansa, jenže já omylem řekl Luftwaffe. Luft jako luft, že? 🙂
Každopádně hned jsem se opravil a pán z Německa vzal toto přeřeknutí s úsměvem. Byla to velmi trapná situace. Aspoň však Němci ví, že o nich něco víme i my. 🙂
