Když jsem odjížděl do Ostravy na Mistrovství světa IIHF v ledním hokeji 2024, neměl jsem ani tušení, jak to celé dopadne a abych byl upřímný, spíš jsem tam jel z pocitu, že když mám možnost jet, musím této nabídky využít, protože bych si to pak vyčítal. Jako novinář jsem se MS zúčastnil již potřetí v „kariéře“ a vždycky to byla fantastická zkušenost a skvělý zážitek, ale na druhou stranu jsem se netěšil na náročné pracovní týdny. Ve výsledku jsem ale opravdu rád, že jsem u toho byl, protože o tomto zážitku snad jednou budu vyprávět svým dětem.
Práce na MS je sice náročná, ale naplňující a smysluplná
Pojďme ale pěkně popořadě. Na mistrovství světa jsem byl naposledy v roce 2023 v Rize a Tampere a to byl opravdu super zážitek, i když Češi vypadli už ve čtvrtfinále. Hokej sice neměl takovou atmosféru jako v Česku, ale neskutečně mě bavilo poznávání finské a lotyšské kultury, což bych na tom nejvíce vyzdvihnul. Navíc to tam bylo i pracovně pohodovější, protože jsme neměli na práci tolik věcí kolem MS a také se práce lépe rozdělovala, takže jsem měl nárok třeba i na volný den, abych mohl poznat město.
Na MS v Česku to vše bylo mnohem složitější. Kromě tradičních prací, jako jsou rozhovory nebo psaní článků, jsem se navíc podílel na dělání oficiálních statistik a k tomu jsem se zapojil do tvorby oficiálních sociálních sítí šampionátu. Pak mě navíc začalo bavit dělání memů na sociální sítě hokej.cz a v ten moment jsem byl v pytli. Měl jsem tolik věcí na práci, až jsem pomalu ani nestíhal jíst nebo jít na záchod. Bohužel moje povaha mi nedovolala nic pustit, protože jsem chtěl odvézt co nejvíce práce, když už jsem se na MS dostal.
Můj režim byl tedy obzvlášť bolestivý. Chodil jsem spát nejdříve kolem dvou ráno, většinou jsem vstával kolem osmé, abych všechno stíhal a následně jsem celé dny pracoval. Není to obzvlášť příjemné, protože nemáte víceméně žádný čas na odpočinek a nestíháte ani utušovat vztahy s novými kolegy. Jsem si ale stoprocentně jist, že to za to stojí a jsem neskutečně rád, že mám takové privilegium.
Ostrava? Rozhodně tam nuda nebyla
No a jak jsem prožíval senzační zlatou jízdu za zlatem? Zpočátku víceméně nijak. Vzhledem k nominaci jsem byl dost skeptický, a ještě navíc jsem byl v Ostravě, takže jsem si jel svojí práci a u Čechů jsem se většinou podíval pouze na výsledek a následný sestřih. Mnohem větší přehled jsem měl o Slovácích, u kterých mě překvapili zejména fanoušci. Ti totiž fandili opravdu úchvatně, a dokonce si dovolím tvrdit, že během slovenských zápasů v Ostravar Aréně panovala lepší atmosféra než na českých zápasech v Praze.
Jednu z nejlepších vzpomínek na Ostravu mi však nabídl švédský obránce Victor Hedman, se kterým jsem měl tu čest dělat rozhovor. Borec se nacházel na konci mix zóny a bylo vidět, že už chce do kabiny, protože předtím poskytl už tři rozhovory. Samozřejmě jsem trošku zpanikařil při oslovení, protože byl na bruslích skoro o tři hlavy vyšší než já.
Tak jsem ho tedy oslovil, Victor jen tak zakroutil očima, že už se mu fakt nechce, ale nakonec smutně a současně soucitně prohlásil: „Okey, three questions.“ To mě opravdu dojalo, protože Hedman vyhrál dvakrát Stanley Cup, a také mistrovství světa, takže takového nýmanda jako sem já mohl v klidu poslat do háje. A on to neudělal a vysloužil si tím můj obrovský respekt, ještě vzhledem k tomu, jak se mi následný rozhovor vůbec nepovedl.
Touha a víra mě přesvědčily
Teď už ale zpátky k české jízdě. Pořádně jsem do toho zažral až s příjezdem hvězd z NHL a vlastně kvůli tomu jsem se rozhodl, že podniknu výlet na finálový víkend do Prahy, i když jsem si mohl udělat klidnější víkend a fandit společně s kamarády. Věřte mi, i sledování českých zápasů se svými blízkými je super a musím přiznat, že už mi to trochu chybí. Být přímo na zápase je něco úplně jiného a má to také něco do sebe, ale važte si toho, že jste takový úspěch mohli zažít i u televizních obrazovek se svými kámoši, protože já se na to do budoucna neskutečně těším.
Do Prahy jsem dorazil bez větších komplikací, sice chvíli trvalo, než jsem dostal akreditaci, ale naštěstí se zadařilo a najednou jsem seděl na semifinále Švédsko – Česko. A panečku, to bylo něco. Bohužel na novinářské tribuně by se zápasy neměly moc prožívat, ale když Lukáš Sedlák vstřelil gól po fantastickém úniku na 6:3, nemohl jsem si odpustit pěstičku s kolegou, který seděl vedle mě. To byla chvíle, na kterou budu hodně dlouho vzpomínat a v ten moment jsem nevěřil, čeho jsem svědkem.
Poprvé jsem Čechy na tomto turnaji viděl naživo a po takovém výkonu jsem si byl jistý, že to zlato uděláme. Všichni hráči doslova žrali led, na celém stadionu bylo cítit jejich obrovské sebevědomí a fanoušci, kteří normálně dost pochybují, najednou plně podporovali své krajany na ledě a bylo vidět, že stoprocentně věří společně s nimi. Takového spojení národa jsem v životě neviděl a když mi pak psali kamarádi, kteří běžně hokej nesledují, jak fandí, byl jsem si jistý, že to nemá kam uhnout.
Celý národ se spojil a věřil
Čekání na finále bylo opravdu dlouhé, ale nakonec jsme se dočkali a bylo to tady. Až takto dramatické a napínavé jsem to rozhodně nečekal. Upřímně jsem předpokládal, že Češi po takové kanonádě v semifinále rozstřílí i Švýcary, ale tomu tak nebylo a najednou jsem začal být nervózní. Stále jsme ale měli tajnou zbraň: Davida Pastrňáka! Ten se sice nemohl prosadit, ale to v průběhu vyřazovacích bojů nebylo nutně potřeba, protože se ukázali jiní střelci. Po postupu do čtvrtfinále jsem však začal prohlašovat, že právě Pasta rozhodne bitvu o zlato, protože by to byl příběh jako hrom. A každý asi ví, co se potom stalo…
Pasta si schoval svůj klenot na ten nejdůležitější moment a rozhodl finále mistrovství světa svou typickou dělovkou z levého kruhu. A v ten moment už jsem si byl stoprocentně jistý, že čtrnáctileté čekání je u konce. Když pak krátce před závěrečnou sirénou zvýšil David Kämpf na 2:0, okamžitě jsem vytahoval svůj telefon a začal jsem natáčet, i když to běžně nedělám. Moc dobře jsem si totiž uvědomoval, že takový okamžik se bude jen těžko opakovat a chtěl jsem mít nějaké důkazy, že jsem u toho skutečně byl.
Když jsem pak na triumfem přemýšlel, uvědomil jsem si, že se vlastně nic důležitého nezměnilo. Skvěle to vystihuje chorál, který hrdě hlásal David Pastrňák: „Tak jsme mistři no a co?“ Ale na druhou stranu je to super povzbuzení do života každého Čecha a po delší době opět můžeme být hrdí na svůj národ, i když jde jen o hokej. Naprosto souhlasím i s přirovnáním k Naganu, protože každý bude vědět, co zrovna dělal, když Češi vyhráli zlato v Praze.
Zážitek, na který budu vzpomínat i na smrtelné posteli
No a nejlepší na tom všem pro mě je, že jsem byl přímo stadionu. Viděl jsem na vlastní oči, jak David Pastrňák rozhodl, jak na sebe Češi naskákali a jak Roman Červenka přebíral mistrovskou trofej. To je prostě něco neskutečného a nikdy jsem si nepřipouštěl, že něco takového můžu zažít na vlastní kůži.
Musím tak neskutečně poděkovat všem, kteří se zasloužili o to, že jsem u toho mohl být. Také mám ale obrovské štěstí, že jsem se do tohoto oboru vůbec dostal, že mě práce novináři baví a že si někdo myslí, že to dělám dobře a je ochotný mě brát na takové velké akce. Štěstí prostě musíte jít naproti, takže dělejte to, co vás baví, na maximum a časem se určitě dočkáte nějakého zážitku, ve který jste ani nedoufali.
foto: Roj
