Loni jsem 12. prosince onemocněl a i když jsem disciplinovaně ležel a léčil se, můj stav se vůbec nelepšil. Věděl jsem, že 25. prosince chceme jet se ženou a dětmi za mými rodiči do Hnačova jako každý rok a že je mojí povinností se dát do pořádku. Navíc 3. ledna mě čekala cesta do australského Melbourne.
Byla to “obyčejná” rýma a kašel, ale můj stav se dva týdny nijak nezlepšil a tak jsem teprve podruhé v životě strávil Vánoce, aniž bych viděl své rodiče. Cestu do Hnačova jsme odpískali a málem jsem neletěl ani do Melbourne.
Poprvé jsem rodiče o Vánocích neviděl v osmnácti letech v Port Orchardu ve státě Washington, kde jsem byl na výměnném pobytu v USA. Tehdy jsem to týden před svými osmnáctými narozeninami obrečel. Sotva jsem tehdy mohl zavolat domů. Moje tehdejší host-family moc mé kontakty s mou skutečnou rodinou nepodporovala, mobil jsem tehdy ještě neměl a internet byl teprve v plenkách. Pamatuji si, jak jsem jednou volal z Ameriky domů z telefonní budky a nestíhal jsem přihazovat čtvrťáky… Vánoce roku 1995 byly pro mě byly nejsmutnější ze všech, protože to vlastně skoro ani nebyly Vánoce. Neprožil jsem je vedle svých nejbližších, nedostal prakticky žádné dárky a cítil jsem se tehdy hodně sám. V šestačtyřiceti se s Vánoci bez rodičů člověk přece jen srovná lépe než v sedmnácti…
Teď už mám manželku a dva kluky, takže o něčem podobném nelze mluvit, ale stejně to byly hodně divné Vánoce a zavzpomínal si na ty v roce 1995. Tehdy pro mě, nevydělávajícího chlapce, byly Vánoce zásadní materialistickou příležitostí, jak získat něco, po čem dychtivě toužím. Dneska už podobné pocity téměř nezažívám, ale to čekání, těšení se a doufání, že dostanu tenisovou síť, sportovní knížky, nové tenisáky nebo pálku na ping-pong si pamatuju silně dodnes. Vůbec mě nebralo jakékoliv ošacení. To jsem obvykle nosil do té doby, dokud se na mě nerozpadlo, k tátově smůle jsem se neradoval ani z knih o matematice. Takové dárky jsem bral jako promarněnou příležitost dostat něco skutečně potřebného. 🙂
Na druhou stranu to byl čas, kdy jsme měli prázdniny a s rodiči jsme se zastavili, vzpomínali jsme na časy dávno minulé a měl jsem taky pocit, že jsou rodiče k nám s Alenkou trochu smířlivější a tolik nám nepřipomínají naše chyby. Když jsem poprvé trávil Vánoce bez nich, uvědomil jsem si silně, jak je mám rád. Jak mi chybí maminčino pohlazení a tátovy rady, jak se vypořádat s problémy. Hodně mi chyběla i Alenka, se kterou jsme si byli od narození hodně blízcí a hodně jsme si spolu povídali a často se i spolčovali proti rodičům.
Letos už jsem sám v pozice rodiče a mám velkou zodpovědnost za to, že děti zažijou hezké Vánoce a budou šťastné. Nebyl jsem schopný nakoupit skoro žádné dárky a musel jsem vzít zavděk věcem, které jsem manželce a dětem přivezl z Rijádu a Ameriky a museli jsme také zrušit cestu za mými rodiči do Hnačova, kde máme s dědou a babičkou, synovcem a mými kluky pravidelné rituály, které k Vánocům neodmyslitelně patří. Tatínkovi s maminkou už je 73 a 72 let, nechtěl jsem je nakazit a navíc i další členové rodiny se potýkali s nachlazením. Odložili jsme Vánoce na poslední lednový víkend, tak snad je ještě prožijeme.
Na Silvestra šla manželka spát, děti taky nevydržely, tak jsem po hrozně dlouhé době oslavil nový rok jen sám se sebou a ještě v dost bídném zdravotním stavu. Ale o tom, že bych šel spát před půlnocí, jsem tedy nepřemýšlel.
Do pořádku jsem se ovšem úplně nedal ani do svého odjezdu do Melbourne. Odjížděl jsem tam s nasazenými antibiotiky a poctivě jsem po celou cestu, která trvala skoro den a půl, nesundal roušku z obličeje.
Cesta přes Istanbul a Singapur byla dlouhatánská, ale věděl jsem, že mi odměnou bude melbournské sluníčko, tamní klid a mír a také tenis, který beznadějně miluju jak v jeho aktivní, tak v jeho pasivní podobě.
Hned na začátku cesty Singapur – Melbourne mě ale v letadle pořádně vystrašilo hlášení tamního letadlového rozhlasu, že je zakázano vozit do Austrálie jakékoliv mléčné produkty, maso, oříšky a spoustu dalších věcí. Zároveň tam bylo řečeno, že pokud nějaké podobné věci s sebou mám, můžu je na letišti beztrestně odevzdat.
Byl jsem z toho v šoku, protože jsem svému australskému kamarádovi Samovi Hynesovi vezl do Melbourne jako výraz díků spoustu českých dobrot. V první řadě uherák, kremžskou hořčici, mléčnou čokoládu Studentská pečeť, moje milované oplatky Lima, Fidorky, oplatky Kolonáda a další dobroty. I kdybych vybrakoval celou Billu na Florenci a koupil mu všechny české dobroty, které tam měli, nebylo by to dost na to, abych mu dostatečně poděkoval za jeho záchranu batohu během loňského Australian Open.
Tehdy jsem ztratil v areálu Australian Open batoh s notebookem, nabíječkou na mobil a dalšími zásadními věcmi, pět hodin procházel areál křížem krážem a chodil cestou necestou, propadal marnosti, bídě a zoufalství, aby Sam stylově v době, kdy jsem měl poslední tři procenta na mobilu, ten batoh našel.
Chtěl jsem mu to vynahradit. Nechtěl jsem mu kupovat věci, které si v Austrálii může dopřát sám… A teď mi tady hlásí, že to mám na letišti odevzdat, nebo mně dají pokutu, ale mohou mě i zavřít nebo zabránit ve vstupu do země. Další dobroty jsem vezl slovenskému kamarádovi Andreji Bučkovi a jeho rodině.
Extrémně mě to zneklidnilo a když jsem pak na chvilku na lince Istanbul – Melbourne zabral, i vzhledem k mému bídnému zdravotnímu stavu se mi zdál šílený sen. Ocitl jsem se v něm v detenčním zařízení s Novakem Djokovičem a navzájem jsme si pokládali otázky, které byly pro nás zásadní. Djokovič se ptal, jak on, zdravý člověk, ohrozí australské občany a jejich zdraví. A já se zase ptal, jak to, že zbaštím já nebo někdo jiný salám s hořčicí, ohrozí život australských občanů, případně jim to jakkoliv ublíží. Stejný salám (navíc výběrový) s hořčicí baští statisíce občanů Evropy a spousta z nich ho zbaští klidně na letišti cestou do Austrálie a stolice s jeho strávenými zbytky stejně může skončit v Austrálii. Tomu se nedá zabránit…
Pak jsem se ze sna s hrůzou probudil a zjistil, že jsem ještě v letadle a že mě čekají ještě čtyři a půl hodiny letu. Klíčové otázky ovšem zůstaly nezodpovězené a přidaly se další. Co budu dělat? Mám vše poslušně odevzdat nebo zabojuju a zariskuju? Svět nepatřil nikomu, kdo nebyl hráč… Strašili mě vycvičení psi, kteří salám vyčenichají, i skenery, které kromě samopalu dokážou odhalit i pravý maďarský uherák.
Už jsem jednou vezl uherák do Kanady jednomu kamarádovi a tam mají podobně pitomé nařízení ohledně dovozu salámů a dalšího masa. Tehdy jsem se zachoval jako Mirek Dušín a na letišti se šel sám udat a dobrovolně jsem obě šišky salámu odevzdal. Kluci z firmy i další kamarádi, které raději nebudu jmenovat, abych neohrozil jejich pověst, se mi smáli, co jsem to za sraba a možná i idiota…
Tentokrát jsem se rozhodl, že bych rád byl trochu odvážnější. Na začátku šlo všechno podle plánu, ale při pohovoru s tamní úřednicí jsem se trochu zapletl do vysvětlování okolností mého pracovního víza, které jsem potřeboval pro svou práci na Australian Open. Snažil jsem se jako vždycky jít cestou nejmenšího odporu a vyprávěl, že miluju tenis a přijel jsem se na tuto mimořádnou a krásnou akci do Melbourne podívat a že sem přijíždím již popáté. Tohle dle paní úplně nekorespondovalo s mým pracovním vízem, tak mě paní vybrala na hloubkovou kontrolu. Nevěřil jsem svým očím a šly na mě mrákoty. Podíval jsem si ještě jednou na své ruce, abych se potěšil, že na nich stále ještě nemám pouta a začal horečně přemýšlet.
Když se mě následně přidělený zřízenec otázal, zda nevezu do Austrálie nějaké maso a jestli jsem jediný člověk, který je odpovědný za obsah svého kufru, rozhodl jsem se kapitulovat.
Řekl jsem, že žádné maso nevezu, jen jeden menší salám pro kamaráda, který mi loni pomohl v nouzi. Představu, že odevzdám dalších třicet sušenek, kremžskou hořčici a čokolády, jsem zavrhl. “V nejhorším mi to seberou taky, ale když přiznám ten salám, už to budou brát jako polehčující okolnost,” taktizoval jsem.
Pán mi okamžitě nařídil, abych salám vyndal. Musel jsem před ním otevřít kufr a následně jsem hledal poslepu hmatem salám, což nebylo tak jednoduché, protože jsem zároveň musel hledat tak, aby nebyly odhaleny jednotlivá balení sušenek. Naštěstí se mi to podařilo, salám jsem odevzdal a s úlevou zavřel kufr. Byl mi vrácen pas, byl jsem propuštěn a mohl jsem pokračovat do exitu z letiště.
“Tak jsem to zase nepronesl, do hajzlu,” říkal jsem si zklamaně, když v tu chvíli mě polilo horko. Krve by se ve mě nedořezal. Uvědomil jsem si, že jsem na té kontrole zapomněl svůj batoh! Přesně ten, který jsem ztratil loni v areálu Australian Open.
Přestože jsem si nastavil přesná pravidla, jak budu s batohem zacházet, abych ho už nikdy v životě neztratil, tak je zase v trapu… Bože, takový druhý idiot na světě není.
Chtěl jsem se okamžitě vrátit zpátky do místa, kde probíhala kontrola a kde zůstal můj batoh, ale bohužel, když jsem se přiblížil, rozezvučel se alarm a nějaká ozbrojená paní policistka se jala mě zastavit. Říkala, že dal nesmím a když jsem jí řekl, že tam mám batoh a že ho potřebuju, řekla mi, že si mám dojít na Ztráty a nálezy (Lost @ Founds). To mi říkali mimochodem i loni… Já paní vysvětloval, že se nezdržím dlouho a že je to jen 15 metrů, ale když paní začala křičet a sahat na svou zbraň, tak jsem se stáhnul a sklopil uši. Tohle nešlo.
Byla neděle jedenáct večer a já šel hledat Lost & Founds. Poslali mi nahoru do druhého patra, ale tam nebylo ani živáčka. Žádné Ztráty a nálezy nebyly nikde k nalezení. Poléval mě studený pot. Šílené deja vu. Navíc když člověk něco pokazí jednou, je to úsměvná historka, když to udělá podruhé, je to nesvéprávný blb.
To mám za všechny ty hříšné myšlenky a bohužel i skutky. Bůh vše vidí a vychová mě. Udělá ze mě slušného člověka. Žádné salámy, žádné sušenky, žádná hořčice! I kdyby všichni prosili na kolenou a platili zlatem! Proč jsem takový nešťastník? Proč se nesoustředím na to důležité, co je potřeba k bezproblémovému přežití?
Horečně jsem přemýšlel co dál. Nakonec v má nešťastná mysl s pochroumaným sebevědomím vyhodnotila, že zkusím najít Informace. Sjel jsem zpátky do prvního patra a zjistil, že Informace už v neděli v jedenáct večer nefungují. To asi není nic neobvyklého, ale jako tonoucí jsem se stébla chytal…
Setrvačností jsem pokračoval v pohybu a najednou potkal svého kontrolora, jak drží můj batoh. Bože, to bylo štěstí najednou… Bůh se ještě jednou slitoval. Slušně jsem poděkoval, nandal si batoh, sevřel držadlo od kufru, zastavil se a tak minutu jsem se koukal před sebe do blba a jen si opakoval, že to snad není možné. “Teď už to bylo opravdu poslední varování, ty jeden ultranešťastníku Davide Schlegele,” říkal jsem si.
Vyrazil jsem pak SkyBusem na Southern Cross a pak jsem si vzal radši taxíka. Za tři stovky mě odvezl až do Airbnb, kde jsem měl první týden strávit sám a pak další týden a tři čtvrtě s Míšou Hladkým. Byl jsem hrozně unavený a vystresovaný a říkal jsem si, že aspoň pro dnešek musím minimalizovat potenciální průšvihy.
Šel jsem brzo spát a spal jsem až do 5:50 ráno. Bože, jak já ty noci v Austrálii zbožňuju! V Česku se většinou probouzím tak třikrát za noc, ale v Austrálii mně hrozně vyhovuje ta velká vlhkost vzduchu a mírný větřík a většinu nocí se probudím jen jednou a někdy spím taky třeba do půl šesté do ráno. To je prostě naprostá bomba. Snažím se řešit problém spánku i s lékaři, ale vymýšlí samé šílenosti.
Nejdřív mi dali léky na prostatu, pak na rozšíření močové trubice, ale nic z toho nepotřebuju a jsem rád, že jsem se konečně zbavil po půl roce vedlejších účinků těchhle příšerných prášků. Bohužel, mé špatné spaní je podle mě důsledkem dvaceti tří let tvrdé stresující práce v eSports a možná je to i trochu dědičné.
Letos jsem byl v Austrálii už popáté a zase tady spím úžasně. Je to trochu dané i tím, že během australského dne mě nikdo nevolá a nestresuje, protože všichni spí, je tu léto a dělám hlavně práci, kterou naprosto miluju.
Koukám na tenis, pak si o něm povídám s jeho aktéry, kterým fandím, a nakonec o tom napíšu článek. Je úžasné, že tady na řadě tiskovek jsem byl sám jediný Čech, takže jsem se mohl ptát na všechno, co mě zajímalo a s výjimkou jednoho aktivního dvacetiletého svazáka mně tady nikdo po třetí otázce nepoklepával na hodinky jako Hujer, aby mi naznačil, že už je čas.
Je to krásná práce. Dělám ji pravidelně na Australian Open a pak v listopadu na Turnaji mistryň a myslím, že je to tak akorát. Opravdu tu práci zbožňuju, ale mám strach, že kdybych to dělal celý rok nebo třeba několik let v kuse a nedělal bych jiné věci, zakrněl bych a přestalo by mně to dělat radost.
Mohl bych číst zajímavé rozhovory za posledních dvacet let, které vyšly v Tennis Magazine, nebo na Tennis Majors, sledovat všechny tenisové influencery, hráče a trenéry na X.com, koukat na všechny zápasy v televizi. Stejně bych ale pak nechtěl někde házet moudra a hrát si na chytrého.
Baví mě dělat zpravodajství, rozhovory s českými tenisty či pohledy do minulosti, baví mě dělat velké portréty hráčů, ale už mě nebaví z tenisu dělat vědu a radit jiným, co by měli dělat, moralizovat, když někdo někoho vypíská nebo se zachová ve velkém nervovém vypětí jinak, než by si morální autorita, novinář, představoval. Obecně necítím, že bych měl vykřikovat veřejně své názory. Soudit lidi za záležitosti, které stejně neznám do hloubky a nedokážu postihnout jejich přesné příčiny. A i kdyby prostě někdo něco prostě nevýslovně zvojtil, tak kdo jsem já, abych ho soudil…
Někteří lidé si to opravdu užívají, rádi kážou o tom, jak věci mají v ideálním světě být, a často i berou tenis stejně jako matematiku. Podle mě to matematika nebo věda může být pro samotné hráče nebo třeba pro trenéry a fyzioterapeuty. Pro mě tenis není věda, ale zábava a hrozně rád bych, aby to v mém životě tak zůstalo.
Jsem vděčný, že tuhle možnost mám a snažím se ty necelé tři týdny odvádět v Austrálii co nejlepší práci. Zároveň rozumím, že jiné lidi tahle práce naplňuje celoročně a je to jejich vysněné povolání. A další zase baví vytvářet kolem sebe humbuk a popichovat jiné. A dělají to třeba i tak, že je to velká zábava, popularizují tenis, vytvářejí náboj a napětí pro fanoušky a jejich práce si velmi vážím. Je to o podstatě každého z nás. Každý jsme jiný, máme jiné touhy, představy o životě i nadání k jiným věcem.
O tenistech se říká, že jsou to velcí indvidualisté, ale musím říci, že s těmi českými se mi spolupracuje dobře. Chovají se jako profesionálové a s některými je i velká legrace. Jediný, který mě z neznámých příčin ignoruje, je 530. tenista světa Dominik Palán, který se slušně v jedné větě, kterou mi během své kariéry věnoval, omluvil, že nestojí o publicitu.
Melbourne mám rád ale i z dalších důvodů. Mezi novináři se utvořila mimořádná parta nás z východního bloku – Poláci, Slovinci, Češi, Slováci a Srbové. Cítíme se trochu diskriminovaní, protože na rozdíl od třeba belgických nebo holandských novinářů, jejichž tenisté toho na Australian Open dlouhodobě nepředvádějí mnoho a jejich země nejsou větší než ty naše, mnozí z nás nedostali vlastní stálé místo k sezení a také často máme problémy se získáním vstupu na high-profile zápasy.
My si ale vždycky nějak poradíme a myslím, že nikdo necítí k pořadatelům žádnou zášť, protože organizace turnaje je jinak fantastická.
Takovým neoficiálním guru mezi námi je Andrej Bučko, spolupracovník Denníku Šport, který v minulosti pracoval v deníku Pravda. Často jde o lidi, kteří do Austrálie emigrovali a spolupracují s médii v jejich rodné vlasti. Pán s paní ze Slovinska pravidelně vzpomínají na bývalou Jugoslávii, Andrej popisuje světové šampionáty v hokeji za dávných časů, olympiádu v Barceloně nebo či rozhovory s legendami a největšími osobnostmi světového sportu. Vždycky se před startem Australian Open potkáme na úvodním setkání pro novináře, kde si dáme pár piv a dvojčičku vína a pak na tradiční koktejlík o páté, kdy je každý hrací den připraveno občerstvení a pivo s vínem pro novináře zdarma.
Je to pro mě takový závan starých časů. Poslouchám historky, jak to kdysi bylo s výjezdními doložkami, jak fungovaly redakce za komunismu nebo v divokých devadesátkách. Jsou to vesměs lidi, kteří toho v životě hodně prožili a mají spoustu životních zkušeností a moc rád poslouchám jejich příběhy ze života. Pravda, někdy se i opakují, ale jak známo, opakování je matka moudrosti. Skvělé je, že oni mluví polsky, srbsky nebo slovensky a všichni si tak nějak rozumíme.
Opravdu s nimi moc rád trávím čas a spousta jejich vyprávění mě přiměje k zamyšlení.
Stejně tak si každý rok sednu s nějakými českými hráči a trenéry a proberu jejich životní dráhu. Jsou to vesměs úspěšní lidé, kteří se dostali na jeden ze čtyř největších turnajů vám světě, ale když člověk poslouchá jejich vyprávění, často si uvědomí, jak někdy úspěch od neúspěchu dělí tenká niť, která se v klíčové chvíli nepřetrhne.
Člověk by to měl samozřejmě mít na paměti celý život, protože i když se mu třeba zrovna daří, druhý den se může všechno zkazit. Respekt, pokoru a hlavně snahu pomáhat druhým, aby se měli dobře a byli šťastní, to jsou věci, které by měl mít člověk v sobě v časech dobrých i zlých.
Jezdím od roku 2001 na mistrovství světa v ledním hokeji a nechci si stěžovat na přístup hokejových organizátorů k novinářům, ale na Australian Open v Melbourne to je úplně jiné kafe. Člověk jednak dostane nabito na svou akreditační kartu 35 australských dolarů na každý den, za které si může koupit v tamní kantýně snídani, oběd, svačinu či večeři. A pokud nemá dost, tak mezi pátou a šestou večer může člověk zadarmo zbaštit spoustu dobrot, dát si pivo nebo víno a poklábosit s ostatními novináři. Tahle hodinka denně je na Australian Open vyhlášená, byť kvůli práci člověk ne vždy zvládne do Média Café v tuhle dobu zaskočit. Organizátoři tím prokazují novinářům velký respekt a zaslouží jim za to velké uznání.
Ja jsem známý milovník zmrzliny. Můžu se po ní utlouct a právě v melbournském areálu jsem se doslova přejídal místní signature zmrzkou s názvem Peach Melbourne. Letos sice broskvové Melbourne zdražili už na 7,5 AUD, ale jsem na ní naprosto závislý. Obvykle jsem si dal denně tři až čtyři a užíval si ty slastné momenty s plnou parádou.
Takhle nějak si představuju nebe. Je to spolu s čevapčiči od maminky nejlepší věc, kterou jsem kdy jedl. Čevapčiči mám tedy asi o chlup raději, protože když se taková dobrota dělá s mateřskou láskou, není nikdy ošizená. Zmrzliny občas připravují nešťastníci, a tak občas člověk prostě dostal podmíráka a místo, aby si užíval okamžiky absolutní slasti, v duchu se čertil, že byl ošizen. 🙂
Nejradši na turnaji mám vždycky kvalifikaci. V tu dobu sice ještě spousta benefitů, o kterých píšu výše, nefunguje, ale není nad to sledovat hráče, kteří mnohdy hrají o holé živobytí. Postup do druhého kola kvalifikace pro mnohé znamená finanční zajištění na podstatnou část sezony. Navíc v kvalifikaci vidíte daleko více chyb, selhání a potvrzování faktu, že tenis hrajou opravdu jenom lidé. Vzpomínám si, že jsem jednou četl rozhovor s Lenkou Němečkovou, která popisovala, jak je pro hráčku na hraně kvalifikace těžké na grandslamu podat dobrý výkon, protože se jí pravidelně roztřese ruka z peněz, na které by v případě vítězství v zápase mohla dosáhnout…
Po zápase si musíte kvalifikanta poctivě ulovit u kuru. Organizátoři vám ho nikam nepřivedou a přemluvit některé hráče k rozhovoru po porážce, bývá mistrná operace. Obvykle jsem na kvalifikaci z českých novinářů úplně sám, takže je to hodně práce, ale já to fakt strašně moc miluju.
I Melbourne má některé své stinné stránky, které je třeba překousnout. Jsem obecně dost netrpělivý člověk a melbournské tramvaje naprosto nenaplňují mé očekávání. Jako rodák z města Plzně, kde se vyrábějí špičkové tramvaje, mohu bez uzardění prohlásit, že ty staré melbournské herky by si v Plzni nezajezdily ani v osmdesátých letech. Jezdí navíc jako šneci, staví na každé mezi, zastávky mezi sebou mají tak sto metrů a místo uvnitř tramvaje je řešeno neuvěřitelně nehospodárně. Kdyby radši melbournští ouřadové vyhodili darmožrouty a darmožroutky, kteří na zastávkách radí cestujícím, do které tramvaje mají nastoupit a upozorňují je, aby nestáli blízko kolejiště, a za ušetřené peníze pořídili nějaké vyřazené československé tramvaje ze Severní Koreje, udělali by lépe. Pokaždé, když mi nějaká usměvavá teta radila, kam mám nastoupit, vzpomněl jsem si na slavnou scénu z filmu Vrchní, prchni “stěrače stírají”.
Na druhou část mého melbournského dobrodružství dorazil Míša Hladký. V sedmačtyřiceti letech je pro mě neuvěřitelné privilegium trávit čas s někým, komu je dvacet tři, kdo je neuvěřitelně vtipný, žije život dvacátých let jednadvacátého století a navíc je to hrozný borec, který mě ještě neposílá do hrobu a chová se ke mě jako ke kámošovi. Mám toho kluka hrozně rád, protože si vedle něj připadám mladý, užijeme si spoustu srandy a navíc se hodně dozvím o dnešní době.
Místa jsou důležitá, sluníčko, tenis a pivko jsou super, ale nejdůležitější ze všeho jsou lidi, které kolem sebe máš. S Michalem se vídáme během roku dost málo, i proto si v té Austrálii máme hodně co říct a nasměju se, jako by mně bylo dvacet. Já na střední, ale i pak na vysoké škole nebo na koleji býval velký bavič, ale své rodiče jsem tehdy považoval za někoho, kdo o humoru může jen vyprávět a před kým jsem tedy rozhodně žádnou srandu nedělal. Nepochybuju, že můj táta ve školních časech býval vtipný a byl pro každou legraci, ale tak nějak mi to bylo proti srsti.
Jo, ta cesta do Austrálie a i pak zpátky je fakt dlouhá a šílená, stýská se mi tam po křehoňácích, firemní problémy tam samozřejmě úplně nezmizí, ale stojí to za to.
Stejně jako loni jsem se vrátil plný sil, elánu a taky myšlenek o životě, které vyplynuly z našich debat s Michalem. Moje práce v eSports je náročná, člověk se nevyhne stresu, průšvihům ani zklamáním, ale v Austrálii si vždycky dobiju baterky a skvěle si to užiju. Snad se budu moci do Austrálie podívat i příští rok.
