Co vás napadne, když se řekne Austrálie? Samozřejmě kromě těch poskakujících zvířat s kapsičkou. Opera v Sydney? Hora Uluru? Vyrýsovaní surfaři na pláži? Všechno platí. A taky Australian Open – jeden z nejkrásnějších tenisových turnajů na světě. A od roku 2017 patří k Australii i eSports.
Naše firma se vydala na expanzi. Nejdřív to byly země ve střední Evropě, pak přesun na jiný kontinent a teď dokonce i na jinou polokouli. A redaktora Jakuba Slunečka nenapadlo po příjezdu do Brazílie nic lepšího než jít vyzkoušet, jestli se voda v záchodě opravdu točí na opačnou stranu než u nás. Tímto děkuji Michalu Slavíkovi, že měl trpělivost s mými podobnými infantilními výlevy a že jsme to společně ještě s Lukášem Peroutkou všechno zvládli – první esporťácká letní olympiáda.
Poslední den v Helsinkách vstávám slovníkem naší esporťácké party „na osmičku“. Někdo si naopak rád pospí do božského probuzení bez budíku, já ale volno využiju na malé rande s hlavním městem Finska, protože v pracovním zápřahu během turnaje to není úplně možné. Dneska už si střihnu jenom večerní rozhovor s budoucí jedničkou draftu NHL Austonem Matthewsem a kouknu na finále, o jehož famóznosti teď ráno nemám ještě ani potuchy.
Vzduch se chvěje horkem jako struna, přestože slunce už kleslo. Od Kaspického moře dnes navíc ani nevane příjemný vítr jako obvykle, a tak se Baku ukrývá ve stínech. Taky je hledám, ale není jich moc. Procházím mezi tribunami areálu BMX a snažím se dostat ven. Hlavní vchod už nefunguje, jsem poslán mezi dělníky kvapně rozebírající jedno ze sportovišť. Ještě před hodinou se tady rozdávaly medaile z Evropských her.
Do novinářské mixzóny se vřítil jako návštěvník ze zlatých let hippies. Dlouhé vlasy, neuspořádaný vous a na hlavě čelenka se světoznámým znakem míru. Že je Slovinec Lucijan Zalokar sportovec a ne bojovník za všepohlcující mír, poznáte jenom podle běžeckých treter, které jsou podobné jako u většiny ostatních běžců.
„Jak velká je ruská duše?,“ ptám se Julije v klubu Mandarin, který leží u břehů Černého moře v ruském Soči. Přišli jsme sem na české „jedno“ už v pokročilé fázi večera poté, co jsme před tím stříhali videa s ohlasy našich hráčů. „Já to asi nedokážu říct v angličtině,“ omlouvá se v rozpacích Julije, která mi před chvílí ukázala občanku s ročníkem narození 1984. Hádaje jí tak 19 let býval bych se při znalosti pravého věku asi ani nepustil do hovoru s ní. Ale teď se v duchu fackuju, že nevím po rusky. Co je mi platné, že mi Fin nebo Švéd anglicky řekne, jak se mu dneska hrálo? Já chci vědět, jak je velká ruská duše.
