Jak tenká jen může být hranice mezi úspěchem a neúspěchem? Češi se v Německu dočkali nejfantastičtějšího světového titulu své historie. Vybojovali zlaté medaile, ve které nikdo nevěřil. Jak málo chybělo a Staroměstské náměstí by 23. května 2010 zelo prázdnotou a o ruzyňském letišti byste o den později jen stěží slyšeli. Stačilo, aby Harju chvíli před koncem 3. třetiny semifinálového utkání jen posunul kotouč do středního pásma a nesnažil se bekhendem pečetit švédskou výhru. Stačilo, aby ruský gól na konci 1. třetiny padl o půl vteřiny dříve. Aby, aby a aby…

Mannheim – Různé světové šampionáty v hokeji měly už desítky maskotů. Nejinak je tomu i letos v Německu. Zelený dinosaurus v německém dresu nevypadá nijak odlišně od těch, kteří se po tribunách všech světových hal procházeli. A v tom je právě ten rozdíl. Ti jiní, starší, se jen „procházeli“. Nevybavuji si, že by mě někdy televizní pohled na maskota turnaje nějak pobavil. Ovšem v mannheimské SAP aréně někdy místo zápasu musím uhrančivě sledovat, co zase ta příšera vymyslí.

Na mistrovství světa 2010 v Kolíně nad Rýnem jsem piotkal Francouze Marca Branchu, svého dávného kamaráda z dřevních esporťáckých dob, kdy jsme s Radkem Vokálem vytvářeli web o světovém hokeji pro fanoušky světového hokeje – WORLD.OHF. Byly to časy, kdy jsme ani náznakem nepřemýšleli nad tím, že by nám snad někdo měl dát za naši práci korunu, přesto jsme na tom pracovali od rána do večera.

Už 15 dní si užívám skvělou atmosféru hokejového MS. Sice jsem tu jako součást pracovního teamu, ovšem zavitat mezi fanoušky si vždycky najdu čas, jako každý rok. A při lahvince pěnivého moku rozebíráme, co se nam zde líbí a co ne. Jako na každém MS, i zde můžeme najit chybičky. V Mannheimu to byla velká vzdálenost haly od centra, takže oslavy a tanec ve fanďáku končily s odjezdem poslednich tramvají, čili v jednu hodinu po půlnoci. Ovšem i na tom bylo lze nalézt něco pozitivního, oslavy pokračovaly v jedoucích soupravách, které tak každý den připominaly pojízdný karneval.

Cesta na šampionát v Německu pro mne začala v den prvního zápasu Německa s USA (Gelsenkirchen – rekordní návštěva). To jsem se vydal žlutým autobusem do Prahy, kde jsem do devíti večer (od sedmi p.m.) čekal na Jardu „draka“ Svobodu z Šumperka. Když jsme se sešli, jeli jsme k tetě do Průhonic, kde jsme měli domluvený nocleh. Něco po jedenácté hodině jsme k ní přijeli a dostali jsme zdravou večeři na noc. Možná, že kdybychom věděli, jak se najíme další dny, vyjíme jí celou ledničku.