Když jsem před čtyřmi lety v Třinci začínala jako redaktorka, nenapadlo by mě, že během tak krátké doby vyjedu na dvě velké hokejové akce mužů a budu dělat rozhovory s takovými personami… Ale všechno popořadě.

Kariéra novináře, to je něco, o čem jsem snil odmala. Samozřejmě mě v útlém dětství zajímali popeláři či kosmonauti, jenže z toho jsem rychle vyrostl a pamatuji si, že už ve třetím ročníku na základní škole, kdy jsem ještě po vyučování chodil do družiny, jsme si s kamarádem vymýšleli fiktivní sestavy a hráli si na hokejové komentátory. Domnívám se, že právě někdy v této době započal můj zájem o žurnalistiku. Nutno však podotknout, že jsem nikdy nebyl vyhraněný pouze na sport.

„Můžeš jet na mistrovství světa, zařídíš si to ve škole?” Jasný, v pohodě, vždyť tohle byl vždycky můj sen! Jenže pak jsem dva dny před odletem nezvládl poslední zkoušku před státnicemi. Naštěstí mi pan doktor vyšel vstříc a mohl jsem v den odletu předmět uzavřít. Rychle jsem se sbalil a s kufrem, respektive kufříkem, jenž splňoval požadavky v instrukcích, vyrazil do Prahy na letiště. No, a pak se to všechno stalo…

Abych se mohl vypsat z dojmů z mistrovství světa, musím nejdřív udělat menší exkurzi do minulosti. Hokej mě nikdy moc nezajímal. Jako menší jsem stadion navštívil maximálně dvakrát ročně, když hrál Havlíčkův Brod derby s Jihlavou. To se změnilo zhruba před osmi lety, kdy jsem se náhodou dostal do kotle a na hokej jsem začal chodit pravidelně. Více než samotnou hru jsem ale měl raději fandění samotné, emoce a určitý pocit sounáležitosti.