Cesta do Kamloops pro mě začala už o den dříve. Ačkoliv jsme letěli z Prahy přes Frankfurt, kde bydlím, tak jsem se musel předtím dostavit na pražské letiště, protože letenka z Frankfurtu by prý stála neporovnatelně víc (rozhodně si nestěžuji, aspoň jsem se narozdíl od kluků v Praze alespoň trochu vyspal, protože jsem se v noci nemusel kodrcat na letiště z Plzně nebo Havlíčkova Brodu jako oni). Po pohodovém o hodinu zpožděném letu s ani ne poloprázdným letadlem ČSA do Prahy a noci strávené na letišti jsem byl připraven k odletu za kanadským dobrodružstvím.

Nominace na zahraniční akce jsou vždycky napínavé. V koutku duše doufám, že se někde mé jméno objeví. Letos tomu tak skutečně bylo. Byl jsem vybrán na cestu do zámoří! Když jsem +četl, že poletím do Kanady, byl jsem více než nadšený. Poté ale přišla mírná rána. Mistrovství světa žen do 18 let. Honza Šlapáček a Filip Lefenda mi to dávali každý den sežrat, že “babskej hokej” stojí za prd. Říkám si, že mají pravdu, je to ženský hokej, navíc do 18 let, to musí být nudné. Opak ale byl pravdou. Nesmírně mě tato kategorie chytla a začal jsem se o ni zajímat. Také jsem se začal zajímat, jak slečny, které na MS jedou, vypadají. Ovšem poté mi David Schlegel zavolal a já mu musel slíbit něco, co bych raději nezveřejňoval.

Když se mi doneslo, že jsem byl vybrán na letošní MS juniorek, hned jsem začal hledat, kam že se to podívám. Když jsem zahlédl slovo Kanada, byl jsem nadšený, že po loňské zkušenosti v USA poznám zase nový kus světa. Pohled na mapu Severní Ameriky mě ovšem následně lehce zklamal. Buffalo, kde jsem loni sledoval sledge hokejový šampionát, a St. Catharines, do kterého jsem zamířil letos, od sebe dělilo jen něco málo přes 50 kilometrů. Zklamání však trvalo jen několik minut. Pak jsem si uvědomil, jak fajn je to, že se po roce podívám za moře. Navíc za hokejem.

Moje nejoblíbenější kniha ze všech je už dvacet let Modlitba za Owena Meanyho od Johna Irvinga. Poprvé jsem ji četl ještě na střední škole a hluboce mě zasáhla. Mimochodem, po mnoha letech jsem pak zjistil, že tu knihu stejně miluje i moje sestra Alenka.

Z novinářského hlediska můžu považovat rok 2015 jako zatím ten nejúspěšnější – s Českým florbalem jsem se podíval do Prahy na Superfinále florbalu a týden nato jsem se vypravil na MS juniorů do Švédska. Florbalovou cestu do Prahy jsem si zopakoval zhruba o čtyři měsíce později také s eSports, od 13. do 16. srpna zde probíhal věhlasný přípravný turnaj Czech Open. Tam jsem se stal společně s Tomášem Matouškem, Michalem Chadimem, Radimem Sochorem, Honzou Číhalem a Nikol Kuncovou součástí týmu onlajnistů, který sledoval zápasy elitní mužské a ženské kategorie.

„Chlapi. Můžeme jako první země v historii vyhrát v jednom roce všechny čtyři mistrovství pod FIRSem a chybí nám k tomu poslední zápas. Otevřelo se nám intergalaktický vokno. Je jenom na nás, co s tim uděláme.“