Strávil jsem Štědrý večer ve vlaku Českých drah do Prahy, následně osm hodin na sedačce frankfurtského letiště, letěl do USA v den, kdy by všechny teroristické organizace rády udělaly nějaké to malé bum, nechal se obsluhovat od německé letušky vypadající jako chlap, sprintoval terminálem letiště ve Philadelphii na poslední letadlo, jen abych s Tomášem a Davidem přiletěl na juniorské mistrovství světa do Buffala.
Dlouho jsem přemýšlel, o čem by tenhle blog měl být. Přece jen mistrovství skončilo před víc jak týdnem a psát přímo v průběhu turnaje je asi jednodušší, protože zážitky jsou čerstvé a mnohem líp se dávají dohromady. Nebudu tady popisovat náš program den po dni, protože věřím, že to stejně nikoho nezajímá 🙂 Zkusím se zaměřit spíš na věci, které mě z nějakého důvodu zaujaly.
Amerika a domorodci
Nikdy jsem nebyl v Americe. Tahle věta vyřčená v Evropě působí naprosto normálně a přirozeně, když ji ale řeknete obyvateli USA, rozhodně ho zaujmete. Vyzkoušel jsem si to během prvních několika dnů mnohokrát a postupně získal dojem, že vás místní vzápětí začnou považovat za někoho, kdo vlastně do tohohle okamžiku žil odstrčený život kdesi v kruté Evropě a teprve nyní má šanci pochopit a poznat, kde je to na světě nejlepší. Nikdo se vás ani nezeptá, jak se vám v Americe líbí. Tak nějak automaticky se rozumí, že se vám to líbí 🙂
Přesto zrovna v Buffalu asi většina lidí chápe, že může být i mnohem líp, a stačí k tomu přejet blízkou hranici s Kanadou. Z města se za posledních pár desítek let odstěhovalo přes 200 tisíc obyvatel, a v okolí to je jasně vidět. Opuštěné domy, kanceláře i byty jsou jasně vidět a samotné centrum, kudy jsme vždy večer chodili zpátky z arény na hostel, bylo až na pár hospod úplně mrtvé. Dostali jsme tipy na místa, kde to údajně žije mnohem víc, ale na ně nebyl čas.
Amerika a vlastenectví
Někdo si kdysi všimnul, že v každém hollywoodském filmu je alespoň jeden záběr na americkou vlajku. Vlastenectví a USA prostě patří k sobě. Domorodci byli v průběhu turnaje hrdí na to, že právě v jejich městě se koná akce, díky níž přijedou stovky lidí z různých koutů světa, a byli připravení komukoliv pomoct a poradit. A tak hned první den turnaje na kraji Buffala člověk, který mě a Davida v tu chvíli znal asi minutu, bez mrknutí okna naložil dva divně vypadající týpky s kamerou do vlastního auta a odvezl 20 minut cesty do centra města.
Na druhou stranu se v tomhle směru někdy balancuje na dost tenké hraně a je strašně jednoduché sklouznout ke směšnosti. Asi nikde jinde by na tiskové konferenci po zápase nemohla s vážnou tváří padnout otázka na amerického trenéra: „Mohl byste trochu pohovořit o pýše a hrdosti, kterou s sebou nese moment, kdy na sebe hráči navlékají americký dres?“ Dovedete si toto představit v Česku?
Amerika a černá s bílou
V Buffalu jezdí jedna jediná linka metra, která se v centru vynořuje na povrch a pokračuje spíše jako tramvaj (nad zemí se s ní dá jezdit úplně zadarmo). Pasažéři i řidiči mají jednu věc společnou, a to barvu kůže. Skoro každý v Americe má totiž auto. Kdo ho nemá, je buď turista nebo černoch. Je to trošku rasistické, ale je to tak. Situace se mění snad jen ve chvíli, kdy se v aréně hraje hokej. Tam je pro změnu drtivá většina hráčů i fanoušků bílá (možná jste si všimli :-)).
Kromě metra jinak po městě a okolí jezdí autobusy. Jeli jsme jím vlastně jen cestou z/na letiště a při výletu do obchodní galerie za město. Musím říct, že na to, že hromadnou dopravou skoro nikdo nepoužívá a počet lidí v autobuse snad nikdy nepřekročil deset, jezdilo spojů docela hodně. Jedna cesta za necelé dva dolary není drahá, a tak se jediným problémem ukázalo dát dohromady přesnou částku v drobných. Peníze se totiž při nástupu hází do automatu a řidič, přestože se na nás smál jak na největší idioty, rozhodně nic nevrátí.
Amerika a my
Další díl blogu by (snad) měl být spíš o tom, co jsme vlastně v Buffalu (po)dělali my. A to už vážně nemůže být seriozní 🙂
Na závěr nabízím ještě pár hlášek a konstatování, které mi i po několika dnech zůstaly v hlavě.
„Buffalo a Detroit. Tam bych vážně nechtěl skončit.“
Slavomír Lener se už po dvou dnech pobytu do města zamiloval
„Buffalo is a shithole.“
Švédský novinář z SVT do ticha prázdného autobusu při čekání na odvoz z Dwyer Areny
„Do you guys wish to take Slovakia back?“
Kanadský fanoušek při konverzaci o bývalém Československu
„I am sorry, but I need to work here.“
David při příchodu do společenské místnosti hostelu, kde pod jednou dekou… eee… leželi Novozélanďan Alex se svou kanadskou kamarádkou 🙂
„Ty se moc nesměj!“
Slovenský brankář Juraj Hollý na mě, poté co se ani jeden z jeho dvou natočených rozhovorů nedostal do zpráv STV
„Musíte se s těmi hokejisty na Facebooku přátelit!“
David před zápasem Čechů s Ruskem
„Marek Mazanec si mě vymazal z přátel.“
David po zápase Čechů s Ruskem
Poslední dvě věty – geniální 😀 dovedu si to živě představit. Věřím, že jste si turnaj doopravdy užili 🙂 Těším se na pokračování :o)
Moc nechválívám, ale vtipnost je je v tomto blogu opravdu na tvé straně 🙂