Připadal jsem si jako ve snu, když mi bylo sděleno, že pojedu na mistrovství světa hráčů do dvaceti let do Ameriky. Vždyť uznejte sami, za oceán se obyčejný člověk podívá skutečně jednou za život. Těch čtrnáct dní, které jsem spolu s Lukášem a Davidem ve Spojených státech strávil, prostě nikdy nezapomenu. Sice jsme měli práce až nad hlavu a chodili spát často až k ránu, stálo to rozhodně za to!

Když jsem svým zcestovalým přátelům oznamoval, že strávím přelom roku v americkém Buffalu, většina se podivovala nad tím, proč jedu zrovna do takové díry. Přiznám se, že jsem toho o Buffalu mnoho nevěděl. Hlavně jsem si myslel, že má mnohem víc, než 270 tisíc obyvatel.

Nikdy nezapomenu na cestu na mistrovství světa do Curychu 2009. Ležel jsem doma, teplota těsně pod třicet devět, bral jsem antibiotika a doma jsem opatrně vykládal, že jedu odpoledne na mistrovství světa do Švýcarska. Tajně jsem to konzultoval s Rojem a Tadeášem a oba mě ujistili, že se prostě musím dát dohromady a nějak to zmáknout. Spíše jsem od nich čekal, že mě budou přesvědčovat, že mé zdraví je přednější a že nemám zbytečně riskovat.

Strávil jsem Štědrý večer ve vlaku Českých drah do Prahy, následně osm hodin na sedačce frankfurtského letiště, letěl do USA v den, kdy by všechny teroristické organizace rády udělaly nějaké to malé bum, nechal se obsluhovat od německé letušky vypadající jako chlap, sprintoval terminálem letiště ve Philadelphii na poslední letadlo, jen abych s Tomášem a Davidem přiletěl na juniorské mistrovství světa do Buffala.