Musím se přiznat, že už jsem při šampionátech spal v lecjakých příbytcích. V roce 2001 jsem spal v altánku v norimberském parku, v roce 2009 jsme spali v maringotce, v Montrealu na jedné úzké posteli s dvoumetrovým Lukášem Součkem z hradecké redakce, v Berouně při in-line hokeji na gauči, který se lámal do pravého úhlu, v Drážďanech jsem v nouzi ulehl i na zem. V Ottawě jsme spali s 12 dalšími spolunocležníky, z nichž jeden se ožíral do němoty a v noci zvracel a další se od pěti ráno hlasitě modlil. Nic se však nevyrovná v kvalitě hostelu Niagara v Buffalu.
Bydlení té nejnižší možné kvality, prach, nepořádek, neskutečná zima. Každý den jsme s kluky přidávali jednu deku, ale i po třech dnech nám byla strašná zima. Spali jsme na igelitovém zapáchajícím prostěradle, hlavou k oknu, kde nebylo možné dosáhnout vyšší teploty než 5 stupňů Celsia.
Když ráno přišla paní uklízečka, nevěřil jsem svým očím. Veškerý úklid spočíval v tom, že paní v rukavicích odkryla peřinu a přestříkala igelitové prostěradlo nějakým sprejem, pak to utřela hadrem a bylo uklizeno.
Udělalo se mi z toho fyzicky špatně. Psychicky zle už mi bylo.
Významným signálem, že s hostelem něco není v pořádku byl odjezd našeho kamaráda Kareema. Ten pravidelně objíždí juniorské šampionáty po Severní Americe a protože si vždycky vybírá nejlevnější ubytování ve městě, bydlíme vždycky ve stejné ubikaci.
Tentokrát přišel na Nový rok ráno k nám do pokoje, dal mi šest plzeňských dvanáctek, které mi přivezl jako poděkování za všechny vstupenky, jež jsem mu v průběhu let od českého týmu sehnal, a suše oznámil, že to utrpení končí. Prý se tu ani jednu noc nevyspal a z hokeje vůbec nic nemá.
My jsme na výběr neměli. Měli jsme strašné množství práce, které jsme dodělávali až nad ránem. Postupně jsme byli pořád víc a víc unavení. Vzpomínám, jak jsme s Tomášem N. seděli ve společenské místnosti a pracovali někdy v šest ráno na jednom článku. Chudák byl tak vyřízený, že přes maximální snahu už nebyl schopen ničeho. Bylo mi ho líto.
Tehdy jsem si uvědomil, že k tomu, abychom mohli podávat maximální výkony v práci, potřebujeme i kvalitní zázemí. Lukáš P. i Tomáš N. si zaslouží velké poděkování, jak se s tím poprali. Makali jsme do úmoru do poslední chvíle, až v letadle jsem prostě zavřel oči a celou cestu spal. Co dělali kluci, nevím, ale řekl bych, že byli podobně groggy. 🙂
