Musím se přiznat, že už jsem při šampionátech spal v lecjakých příbytcích. V roce 2001 jsem spal v altánku v norimberském parku, v roce 2009 jsme spali v maringotce, v Montrealu na jedné úzké posteli s dvoumetrovým Lukášem Součkem z hradecké redakce, v Berouně při in-line hokeji na gauči, který se lámal do pravého úhlu, v Drážďanech jsem v nouzi ulehl i na zem. V Ottawě jsme spali s 12 dalšími spolunocležníky, z nichž jeden se ožíral do němoty a v noci zvracel a další se od pěti ráno hlasitě modlil. Nic se však nevyrovná v kvalitě hostelu Niagara v Buffalu.

Když člověk přijede do cizí země, je rázem daleko otevřenější věcem, ke kterým by se ve své domovině jen těžko odhodlával. Čím je člověk starší, tím má obvykle raději nohy v teple a je nerad vytrhován ze svého klidu. Já jsem ještě mladý, ale vidím to i na svém okolí, řada starců je na papíře ještě mladší než jsem já. Vidím to třeba na své babičce, které je 87 let a které jsem přes permanentní odpor kompletní rodiny a zejména jí samotné pořídil mobilní telefon.

Mistrovství světa juniorů je za námi. Viděli jsme nádherný turnaj, který zcela po zásluze ovládli domácí hokejisté. Naši reprezentanti nepřekročili svůj stín – skončili šestí. Juniorský šampionát přinesl spoustu silných zážitků, ten největší nám ale připravila Air Canada na cestě zpátky.

Ke konci našeho pobytu v Kanadě nastal čas probrat se řadou fotek, které jsme nashromáždili. V záplavě každodenní práce na nějaké výlety čas nezbyl, přesto se několik povedených snímků povedlo pořídit. Vhodnout příležitostí k focení byly například túry do hotelu slovenské výpravy za patnáctistupňového mrazu a kamerou či stativem pod paží.

Sedím v tiskovém středisku zhruba čtvrt hodiny po skončení něčeho, na co se těžko hledají slova. Ve zprávách si možná poslechnete informaci o tom, že Kanada porazila v semifinále mistrovství světa juniorů Rusko 6:5 po samostatných nájezdech a že to byl skvělý zápas. Jenže to nestačí. Člověk totiž jen zíral, co viděl na ledové ploše.