Vážná hudba, křidýlka a vymlácená okna

Když jsem svým zcestovalým přátelům oznamoval, že strávím přelom roku v americkém Buffalu, většina se podivovala nad tím, proč jedu zrovna do takové díry. Přiznám se, že jsem toho o Buffalu mnoho nevěděl. Hlavně jsem si myslel, že má mnohem víc, než 270 tisíc obyvatel.

Naopak o Niagarských vodopádech, kde se hrála druhá skupiny MS do 20 let, jsem si na wikipedii přečetl, že jsou známé pro svou krásu a jako hodnotný zdroj elektrické energie.

Buffalo je bez jakékoliv diskuse město na sestupu. Za posledních padesát let přišlo o polovinu svých obyvatel a když jsme si se Zdeňkem Matějovským našli na mapě nákupní centrum a vyrazili tam, přivítaly nás jen polorozpadlé domy a vymlácená okna. Celá čtvrť byla úplně zdemolovaná a prázdná, bylo to naprosto otřesné. Zdeněk naštěstí nezastavoval, jinak by na nás určitě odněkud vyskočil nějaký loupežník. Vzpomněl jsem si v tu chvíli na zážitky z chudinských částí Omsku, ale tam jsem se na rozdíl od téhle části Buffala nebál. Mostecké sídliště Chanov je oproti tomu luxusní čtvrť.

Centrum Buffala nabídlo lepší podívanou. Moderní hotely, krásná HSBC Arena a dokonce i tramvaj. Tramvají se pod zemí jezdí za peníze, ale část nad zemí poskytovala dopravu zdarma. Na zastávkách tramvaje zněla bez ustání vážná hudba, jejímž smyslem pravděpodobně mělo být zvýšení kulturnosti místních cestujících, z 95 procent šlo o Afroameričany. První dva dny mě ta hudba přišla zajímavá, postupně mě však začala neskutečně otravovat.

Co mně v centru města chybělo, byly obchody s potravinami i jakékoliv další obchody. Člověk si mohl zajít do banky, do fast foodu nebo do resturace, ale koupit si obyčejný chléb nebo najít nějaké elektro byl problém.

Když jsme se místních obyvatel ptali, co zajímavého stojí za to navštívit v BUffalu, často zněla odpověď, že je tu Anchor Bar, kde vymysleli slavná “Buffalo Wings”, ale jinak ve městě nenajdeme nic.

Do Anchor Baru jsme dvakrát skutečně vyrazili. Bylo tam totálně přeplněno a na usazení ke stolu jsme pokaždé čekali asi půl hodiny. Mezitím jsme sledovali, jak číšníci a číšnice servírovali svým zákazníkům učiněné hody. Kilogramové porce kalibru, jaký jsem jaktěživ neviděl. I my jsme si pošmákli na kuřecích křídélkách, ale v závěru jsme si vždycky sáhli na dno svých sil. Při druhé návštěvě jsme už porci dojíst nezvládli, tak Tomáš N. požádal o to, aby nám křidýlka zabalili. Tři dny křidýlka ležela na židli a pak se mi při pohledu na ně udělalo nevolno…