Díky, Joe, aneb Sakic a jiní…

Konečně začalo mistrovství světa. Říkáte, že světový šampionát už je v plném proudu od pátku? Mýlíte se. Všechno začalo až v neděli. To se totiž odehrál zápas mezi Českou republikou a Ruskem. Pro mě osobně první řádné utkání mistrovství.

Jako předvoj pozdějších událostí se ukázalo být střetnutí Švýcarska s “domácí” Francií. Duel byl na programu v sobotu v 19 hodin místního času. Stařičká hala Colisée Pepsi sice opět nebyla zaplněna ani z poloviny, ale to vůbec nevadilo. Většina z návštěvníků bývalého chrámu Quebec Nodriques vydatně povzbuzovala Francouze. Těmto okolnostem zdatně konkuroval hlouček zhruba tří set švýcarských fandů.

Utkání mělo oboustranně úžasný náboj. Hokejová kvalita však byla na straně borců ze země helvetského kříže. Ti nakonec zvítězili 4:1. Ani to nezastavilo obecenstvo v permanentním povzbuzování. Hrdinou večera byl “galský” gólman Cristobal Huet, v letošní sezoně hráč nedalekého Montrealu Canadiens. Svými výkony dováděl soupeřovi útočníky k šílenství a diváky do varu. Celá hala chvílemi skandovala jeho jméno, takže jsem si připadal jak v zoologické zahradě. Opakování Huetovo příjmení totiž při správné výslovnosti vyvolá úsměv na rtech. Třicetiletý gólman byl hlasitě povzbuzován i z tábora Švýcarů. Aby také ne. S Luganem vyhrál dva tituly mistra ligy a byl u fanoušků po celé zemi velice oblíben.

Jediný, kdo neseznal sobotní alpský souboj za vydařený, byl náš Áda. Vložil totiž nemalou hotovost na sázkovou příležitost v podobě vítězství Francie v první třetině. Při vší úctě k Ádovým sázkařským dovednostem to nebyl dobrý tip. Sázení je vůbec činnost v jejímž plápolavém plameni se celá kanadská mise leskne. Roj, jindy více méně bezprizorní a hazardem opovrhující osoba, propadl tradičně hned na startu šampionátu kursovým sázkám jako místní obyvatelé pojídání žabích stehýnek. Kva! Kva! Nezřídkakdy se stává, že za hluboké noci se Roj s Ádou sejdou pod ztlumeným svitem stolní lampy a freneticky prožívají každý míček tenisového utkání, na které si vsadili. Mám obrovské štěstí, že v současné chvíli jsou všechny mé sázkařské účty prázdné. V opačném případě bych se bezesporu připojil k těžce závislým a často nesvéprávným.

Ale zpět k hokeji. Duel Čechů s Rusy nabídl vše, co by mělo správné utkání světového šampionátu mít. Tedy až na jedinou výjimku. Že jsme prohráli. Bylo to ale až v prodloužení a zatím prakticky o nic nejde, takže to zase tolik nebolí. A jak řekl kapitán Tomáš Kaberle: “Nemáme se za co stydět.”
A co ruské hvězdy? Třeba miliardář Alexander Ovečkin byl dlouho neviditelný. Hala zaburácela, jen když od něj při pokusu o “hit” odletěl obránce Židlický. Od druhého dějství už ale Čechy trápil víc. Pokaždé, když měl puk, tribuny burácely. Dvakrát dokonce trefil tyčku, ale gólu se nedočkal. Mrzet ho to však nemuselo. V prodloužení rozhodl kapitán Morozov.

Zápas dvou spolufavoritů turnaje sledovala přibližně z osmdesáti procent zaplněná aréna. Největšího aplausu se ale nedočkal nikdo z hlavních aktérů. Hvězdou večera byl Joe Sakic. To, když se na světelné kostce nad ledem objevil obrázek dvojice oděné do dresu Quebecu Nordiques, která držela transparent s nápisem “Quebec wants Sakic to team Canada”. Bývalé hvězdě Nodriques, která stále válí za Colorado, kam se klub před lety přestěhoval, na dálku vzdávali hold všichni, Češi, Rusové, Francouzi i Kanaďané. Tak tedy: “Joe, ať se daří. Doma tě mají pořád rádi!”

Úsměv pod čarou:
Večer zakončil duel Itálie s Dánskem. Nezaujala mne ani tak kvalita hokeje (první třetinu jsem neviděl, neb jsem dodělával ohlasy z odpoledního zápasu), jako úsměvná historka ze druhé třetiny. Dánové vedou 4:0 a hra se odbývá ve středním pásmu. Puk po souboji letí mezi střídačky, kde vedle sebe na sesličkách sedí náhradní gólmani. Kotouč letí přímo mezi ně. Oba sáhnou rukavicí hbitě po letícím kusu gumy. Minou jej, kouknou se na sebe a jen se poplácají po ramenou. Není tedy náhoda, že italský brankář Tragust byl v obou prozatímních utkáních střídán a dánský Patrick Galbraith se do branky vůbec nedostal.