Pro lidi s vášní pro hokej

Proč ze mě nikdy nebude politik

Autor: David Schlegel • 17.03.2012 • Kategorie: Osobní

Když mně bylo devatenáct, představoval jsem si štěstí tak, že mě bude milovat holka, kterou miluju já. Ona mě bohužel (nebo naštěstí?) nemilovala, a tak jsem pořád měl o čem snít a měl jsem svůj smysl života.

Když mně bylo pětadvacet, bydlel jsem na koleji a s Mishou a Radkem jsme - prakticky nepřetržitě - budovali firmu, o které i její “zaměstnanci” (kteří brali pár stovek měsíčně) tvrdili, že nemá žádnou budoucnost. Dřel jsem jako kůň a měl jsem pořád o čem snít a měl jsem svůj smysl života.

Dneska je mi třičet čtyři, jsem ženatý a firma už je celkem rozběhlá. Pořád hodně pracuju, ale bohužel víc než o krásných nápadech, o kterých v noci sním a ve dne jimi žiju, je to o hašení problémů, administrativě těch 230 projektů, které děláme, řešení vrtochů, se kterými přicházejí naši klíčoví zákazníci (typu výroby webu o mrkacích plyšových veverkách, které na požádání rozkousknou saténový oříšek), kontrolách, zda zaměstnanci mají co na práci. Neříkám, že se ze mě stává tupec tupý otupělý, ale těch neskutečných emocí, které jsem sám se sebou zažíval, když se budovaly onlajny, marken nebo naše klubové “impérium”, je na můj vkus trošku málo.

Jasně, kdokoliv pil jednou vodu Nilu, touží jej opět spatřit, protože jeho žízeň žádná jiná řeka neuhasí, jak říkal Egypťan Sinuhet. Někdy mám pocit, že člověk chce pořád víc a víc, nové silnější zážitky, nechce se opakovat. Pořád něco hledá a po něčem touží. Chce o něčem snít a mít svůj smysl života.

Když mně bylo devatenáct nebo pětadvacet, bral jsem to jako samozřejmost a jako něco automaticky správného. Dneska jsem trochu na rozpacích a přemýšlím třeba nad tím jestli  je Mark Zuckerberg dneska šťastný. Určitě má spoustu miliónů nebo miliard, ale nevěřím, že mu nechybí ty neskutečně pozitivní emoce, které prožíval během té krátké doby, kdy programoval Facebook. A hodně by mě zajímalo, jestli tento, stále ještě sedmadvacetiletý chlapec, i dneska sní o něčem velkém, co ho emociálně pohlcuje.

Já jsem toho pořád dokázal strašně málo, nikdy jsem si nemyslel déle než deset minut, že mi patří svět. To byly většinou euforické stavy, kdy mě něco “revolučního” napadlo. :-) I přesto, že ta naše firmička vznikla na potu a slzách nás samotných a nikdo nám nedal nic zadarmo, říkám si někdy: “A co bude dál?” Utěšuju se, že v eSports máme pořád ještě co budovat a dobývat a snad to tak také je.

A teď střih. Představte si politika, který do té doby, než ho někam zvolí, jenom mluví. Mluví a mluví na mítincích a vypráví o tom, jak by dělal věci, které nikdy ještě nedělal. Může to být dobrý člověk,  pomáhá lidem, zlepšuje prostředí kolem sebe, snaží se dělat dobré skutky a přesvědčuje jiné, aby je také dělali.

A pak se stane, že nadějného politika zvolí do parlamentu nebo mu dají nějakou exponovanou politickou funkci. Získá moc. Moc nemá s dobrem nic společného. Moc se dá buď upevňovat nebo ztrácet, přináší pocit vlastní nenahraditelnosti a opojení sebou samým. Mladý politik se ovšem zpočátku o moc příliš nezajímá. Vymýšlí celé dny a noci, jak bude zlepšovat svět okolo sebe a prožívá u toho euforické stavy. Má svůj smysl života.

Jenomže v politice - na rozdíl od firmy - funguje demokracie. Do všeho mluví lidé, kteří nerozumí tématu a touží jenom zviditelnit sami sebe. Mladý nadějný politik je nucen s nimi uzavírat pakty v zájmu posílení své moci. Uvědomí si, že když nebude mít moc, nic z toho dobrého, co vymyslel, nedokáže prosadit.

A tihle nesoudní zoufalci, kteří nic neumějí a mimo politiku by se neuživili, nakonec doženou každého slušného člověka. Zůstanou jen ti nejotrlejší, ti kteří nemají se slušnými lidmi nic společného.

Slušný člověk mezitím nasákne mocí, zvykne si na televizní vystoupení, zvykne si na to, že v novinách detailně rozebírají každé jeho slovo, zvykne si na osobního řidiče a veškerý vysoce nadstandardní servis. A až ho doženou nesoudní zoufalci a odstaví ho od moci nebo - protože je to pořád v jádru ještě slušný člověk - odejde sám, propadne nešťastný politik deziluzi.

Chtěl by poskytovat tisková prohlášení, měnit svět a zlepšovat ho, ale nikdo ho neposlouchá. A co bude dál? Kdokoliv pil jednou vodu Nilu, touží jej opět spatřit, protože jeho žízeň žádná jiná řeka neuhasí…

David Schlegel

V roce 2001 spoluzakládal eSports.cz, s.r.o. Je duchovním otcem serveru onlajny.cz a výrazně se zasloužil o vznik a zejména rozvoj internetového obchodu Marken.cz. Vystudoval molekulární biologii na Přírodovědecké fakultě UK, ovšem během doktorandského studia překvapivě zjistil, že víc nových věcí dá světu svou prací v eSports.cz. Zúčastnil se jako novinář deseti mistrovství světa včetně šampionátů hráčů do 20 a 18 let. Pochází z Plzně, velkou část svého života ovšem tráví v Praze, neboť to doba vyžaduje. Je velkým fanouškem plzeňského hokeje a ve volném čase rád hraje tenis a squash a čte světovou literaturu.
Email autora: david.schlegel@esports.cz | Zobraz všechny články autora David Schlegel

1 komentář »

  1. A proto se do politiky musi vstupovat s konkrétní visí, co chci prosazovat a za ní jít, a nikdy z této cesty neuhnout.
    Jako my, piráti! ;-)

Napište váš názor