Pro lidi s vášní pro hokej

Z krajské ligy až na Channel One Cup, i takové příběhy jsou v eSports k vidění

Autor: Martin Augustin • 10.01.2016 • Kategorie: Cesty na východ, Euro Hockey Tour

Těsně před Vánocemi se mi poštěstilo vyrazit s kolegy z eSports.cz do Moskvy na tradiční Channel One Cup. Když jsem se od Ondry Kubáta dozvěděl o mé nominaci, ani na malou chvíli jsem neváhal, co nejrychleji vyřídil všechny nezbytné formality a připravoval se na toto dobrodružství.

Česká média informují o Rusku všelijak, ale já byl spíše zvědavý, jak to v jeho hlavním městě vypadá doopravdy, než že bych měl z cesty strach. Předpokládám, že o podrobnostech budou bohatě referovat moji kolegové a já se tak zaměřím spíše na to, co mě zaujalo ať už na Rusku jako takovém, tak na práci novináře, který informuje čtenáře přímo z dějiště turnaje.

Pro mě a kolegu Michala Chadima začalo ruské dobrodružství už o den dříve. Již ve čtvrtek jsme totiž byli vysláni do pražské O2 areny na duel českého nároďáku s Finskem. Naším úkolem bylo sepsat reportáž o utkání a sehnat ohlasy od hráčů a trenérů, což pro nás byla dobrá rozcvička na to, co nás čekalo v Moskvě. Zajímavé bylo, že jsme s Michalem při utkání seděli tak tři metry od štábu české televize v čele s Robertem Zárubou a Davidem Pospíšilem.

Do ruské metropole jsme vyrazili v pátek ráno z Terminálu 3 Letiště Václava Havla. Letěli jsme společně s českou reprezentací, ostatními novináři a ve stejném letadle cestovali dokonce i hokejisté Suomi. První, co mě zaujalo, bylo, že k nám personál letadla přistupoval naprosto stejně, jako k členům národního týmu. Během letu jsme tak dostali dobře najíst a měli neustálý přísun tekutin – ano, na výběr byly i alkoholické nápoje, ale této možnosti jsme jako správní profesionálové nevyužili. :-) Člověk se tak v tuto chvíli cítil jako opravdový člen týmu.

Po zhruba tříhodinovém letu jsme dorazili do Moskvy. Zde proběhlo standardní odbavení a poté jsme v připraveném mikrobusu vyrazili s ostatními žurnalisty k Českému domu. Už během cesty jsem si všiml, jaký provoz na moskevských silnicích panuje. Motoristický ruch dokonce neutichá ani v pozdních nočních hodinách. Navíc minimálně polovina řidičů za jízdy telefonuje, či listuje v tabletech. Přejít silnici je tak v hlavním městě Ruské federace často opravdový kumšt. Po příjezdu k českému domu jsme se od ostatních novinářů oddělili, neboť my měli zajištěné bydlení o pár stanic metra dál.

Právě moskevské metro bylo dalším cestovatelským zážitkem. Do areálu každé stanice musíte vstoupit těžkými ocelovými dveřmi, jejichž otevření by bylo zejména pro české důchodce asi velkým problémem. Poté procházíte rentgeny, takže je zaručeno, že do metra rozhodně nepronesete zbraň nebo výbušninu. Před vstupem na eskalátory jsou podobné turnikety, jaké známe třeba z Prahy, ale mají jedno podstatné vylepšení. Pokud byste chtěli jít načerno, nebo vložíte na čtečku jízdenku či kartu nesprávným způsobem, spustí zařízení zvuk jako, když trefíte jackpot na výherním automatu a okamžitě jsou u Vás securiťáci či policisté. V případě špatné manipulace Vám personál ochotně ukáže, jakým způsobem jízdenku na čtecí zařízení přiložit, ale při pokusu projít bez řádného oprávnění byste zřejmě trávili Vánoce v Rusku. Pod eskalátory je pak kabinka, kde sedí další člen ochranky, který sleduje pasažéry na schodech. Policisty a security tak v metru potkáváte na každém rohu, nicméně je třeba uznat, že se zde můžete cítit bezpečně. Zesílená bezpečnostní opatření jsou zřejmě důsledkem sebevražedných bombových útoků v roce 2010. Jízdné není nijak drahé. My si koupili kartičky na 12 jízd za 360 rublů, což je v přepočtu nějakých 140 Kč.

Po ubytování v hotelu jsme hned v pátek večer vyrazili do VTB Ice Palace, tedy dějiště turnaje, kde jsme během našeho pobytu v Moskvě trávili nejvíce času. U vchodu pro novináře si vyzvedli akreditace a šli se podívat na trénink českého týmu. Aréna je to krásná, nová. Vždyť byla otevřena až v dubnu roku 2015 a bude dějištěm nadcházejícího světového šampionátu. Channel One Cup byl tak pro Ledový palác takovou zatěžkávací zkouškou. A nutno dodat, že hala, jíž využívá také slavné Dinamo Moskva, obstála výborně. Už z venku můžete vidět, že vstupujete do toho nejmodernějšího hokejového království. Uvnitř pak budova ukrývá hned tři hokejové haly – hlavní arénu pro 12100 diváků, menší pro 3500 diváků a tréninkovou plochu s hledištěm pro 500 přihlížejících.

Nás se týkaly především press prostory, které zahrnují dvě prostorné místnosti vybavené stolními počítači a připojením na wifi, sálem pro tiskové konference, cateringem a hned o pár metrů dál byl vstup do mixzóny, kde bylo možné po trénincích a zápasech zpovídat hokejisty a trenéry jednotlivých mužstev. Zápasy jsme pak trávili na novinářské tribuně, kam jsme se z press centra rychle dostali výtahem. Z našich míst jsme měli na ledovou plochu velmi dobrý výhled, rozhodně mnohem lepší, než z horního prstence v O2 areně, kam nás pořadatelé umístili ve čtvrtek. Co příjemně překvapilo asi nás všechny, bylo perfektně fungující wifi i v hledišti a to dokonce i v případech, kdy se Ledový Palác naplnil na zápasy domácího týmu. Bezproblémový přístup k internetu na hale prý není samozřejmý ani ve Finsku či Švédsku, ale Rusové si toto pohlídali.

Podmínky pro to, abychom mohli dělat naši práci co nejlépe, jsme tak měli nastaveny ideálně. Na každý den jsme měli různě rozdělené úkoly. Já měl v sobotu na starost online přenos z utkání Rusko -  Finsko a poté měl nabrat ohlasy trenérů po zápase českého mužstva se Švédskem. Sehnat názory Vladimíra Vůjtka nebyl problém. Kouče Česka obstoupila skupinka českých novinářů, takže stačilo jen správně nastavit diktafon a případně také položit nějakou otázku. K tomu jsem se po počátečním váhání i odhodlal, když jsem se pana Vůjtka optal na nevyužitou dlouhou přesilovku 5 na 3. Větší nervy jsem měl ze švédského kouče. V prvé řadě jsem měl strach, aby mi neproklouzl, zatímco bude hovořit český lodivod, za druhé byl nervózní z toho, jak se s ním budu dorozumívat, když Angličtina zrovna není mou doménou. Texty v Angličtině sice dokáži přečíst, když někdo mluví, tak většinou rozumím, ale na ústní konverzaci jsem si opravdu nevěřil. Naštěstí Pär Mårts byl novinářům k dispozici mnohem dříve než jeho český protějšek, čímž zažehnal mou první obavu. S prvním kolegou ovšem hovořil Švédsky, což mi samozřejmě bylo totálně k ničemu. Opodál jsem si tak připravoval, jak ho asi oslovím, „Hello Mr. Mårts. Please, can you give me your opinion of today’s match?“ Než jsem si stačil promyslet další otázky, přišel k trenérovi Švédska naštěstí jiný žurnalista, který mu začal pokládat dotazy v Angličtině. Toho jsem využil a přistoupil i se zapnutým diktafonem. Pan Mårts hovořil i přes porážku velmi klidně a sympaticky a jeho odpovědím bylo i s mou úrovní znalostí Angličtiny velmi dobře rozumět. Nakonec mi stačilo říci pouze „Thank you, good luck in the next game!“ :-) Ohlasy se tak psaly poměrně snadno a mé obavy byly rozptýleny.

V neděli jsme už šli pouze na polední duel Česka s domácími Rusy, protože po utkání mířil český tým z haly přímo na letiště a my novináři samozřejmě s ním. S tím je spojena i jedna úsměvná historka. Do Ledového paláce jsme z výše uvedených důvodů dorazili i se sbalenými kufry. A nebyli bychom správní Češi, kdyby si starší z nás nevezli z Ruska několik lahví místní vyhlášené vodky. I u vstupu pro novináře jsme ale museli projít kontrolou a pořadateli nám bylo řečeno, že se skleněnými lahvemi prostě dovnitř nemůžeme. Naštěstí však byli vstřícní a nabídli nám, že když necháme náš cenný náklad u nich u vstupu, tak nám vše při odchodu zase vrátí. K vidění tak byla scéna, kdy jsme v kufrech lovili lahve a řádně tím bavili další příchozí. O chvíli později k nám přišel jeden z pořadatelů a optal se, zda jsme z „Čechia.“ Po našem přikývnutí se jen rozesmál na znamení, že mu je jasné, kdo si mohl takovou zásobu na cestu domů kupovat. :-) Nutno podotknout, že v momentě, kdy jsme Ice Palace opouštěli, se nám vše do poslední lahve opravdu vrátilo.

Ale zpět k hokeji. Mým úkolem bylo tentokrát udělat z tohoto zápasu, jenž rozhodoval o celkovém vítězi turnaje, reportáž. To znamenalo, že člověk mohl většinu času v klidu sledovat hokej a užívat si kvalitu hry. A náš tým, přestože vyrazil do Moskvy bez řady omluvených hokejistů, zmrazil vyprodanou arénu zřejmě nejlepším výkonem v sezóně. Nutno podotknout, že při českých gólech měl člověk co dělat, aby v sobě potlačil fanouška a udržel profesionální dekorum. O přestávkách mezi třetinami jsem pak sepsal, co se v předchozí dvacetiminutovce dělo, aby mohla být reportáž nachystána co nejdříve po skončení duelu. A nemusím asi zdůrazňovat, že o tak hezkém utkání se píše téměř samo. Než se naše výprava sbalila a vydala se na cestu na letiště, tak jsme měli ještě dost času na dokončení některých restů, nakoupit za poslední rubly ve stáncích suvenýry (já jsem si pořídil krásný turnajový puk), nebo si udělat fotografie z míst, kde při tiskových konferencích sedávali trenéři jednotlivých týmů.

A co jsme dělali, když jsme právě nepracovali? Na hotelu jsme opravdu mnoho času netrávili, tam naše skupina chodila jen přespávat. Páteční večer jsme věnovali procházce po večerní Moskvě. A musím konstatovat, že to byl velký zážitek, protože hlavní město Ruska vypadá za tmy opravdu nádherně. Osvětlené památky, vánoční výzdoba, takže nám ani vůbec nevadilo, že teploty klesly až hluboko pod bod mrazu. Viděli jsme Kreml, Chrám Vasila Blaženého, nebo budovu, kde sídlí ruská státní duma (parlament). Zajímavostí je, že samotné Rudé náměstí se na noc uzavírá, takže jsme si ho mohli pořádně prohlédnout až v sobotu ráno a tuto možnost samozřejmě neodmítli.

Na slavném náměstí probíhaly vánoční trhy, což byla dobrá příležitost k nakoupení suvenýrů. Hitem byly především magnetky s obrazy moskevských památek. Navštívili jsme i velký obchodní dům. Podívat se do leninova mauzolea jsme bohužel nemohli, jelikož to v tomto období nebylo veřejnosti přístupné. Místo toho jsme však vyrazili na prohlídku do útrob Chrámu Vasila Blaženého. Zde jsme byli svědky i kulturního vystoupení, v jedné z věží chrámu totiž místní umělci pěli dobové písně. Na náměstí je dokonce i kluziště, kde si může zabruslit i veřejnost. Právě na tomto místě se v roce 2009 hrálo historicky první All Star Game Kontinentální hokejové ligy, jehož se zúčastnil i Jaromír Jágr, jenž tehdy nastupoval za Avangard Omsk.

Také na sobotní večer jsme měli zajímavý program. Společně jsme totiž vyrazili do místní suši restaurace. Zde vařili i jiná jídla, ale náš vedoucí výpravy, Michal Slavík, prohlásil, že suši je přijímací ceremoniál pro všechny redaktory, kteří jedou s eSports do zahraničí a každému objednal set, který obsahoval různé druhy této japonské pochutiny. Nikdy předtím jsem suši nejedl a představa sirových ryb mi zprvu nebyla úplně příjemná, ale nakonec jsem se do jídla vrhl bez bázně a hany a najednou se přistihl, že mi suši chutná. Set čítal snad 12 kostek, což byla hodně výživná kombinace, přesto se mi podařilo sníst vše. Naopak dva z mých kolegů s tím měli velké problémy, ale jmenovat nebudu, oni se třeba přiznají sami. :-)

Dalším poznáním bylo, že v Rusku je sice řada obchodů, které jsou otevřeny 24 hodin, ovšem světe div se, nikde se nedá v noci koupit alkohol. Jeden takový market byl přímo naproti našemu hotelu, ale pokud jste tam přišli po desáté večerní, regály s tvrdým alkoholem byly zakryté plachtou. Schválně jsem si zkusil koupit pivo - měli Krušovické a Kozla, z lednice s chlazenými nápoji, ale u pokladny mi bylo okamžitě zabaveno a vráceno na své místo. Pozdějším hledáním na internetu jsem zjistil, že po 22. hodině je na území Ruské federace zakázáno prodávat lihoviny s obsahem alkoholu nad 15%. V barech a restauracích se smí naopak nabízet alkohol neomezeně.

Již zmíněnou vodku jsme tak museli nakoupit přes den. Průměrná láhev se dá pořídit za 300 až 400 rublů, opravdu dárkový kousek pak za 600-700 (pro přepočet na korunu dělte zhruba třemi), což jsou na české poměry hodně slušné peníze. Rusko je pro našince vůbec cenově dostupná země a v době, než kvůli západním sankcím a inflaci hodnota rublu klesla, bylo ještě levnější. Navíc vůbec neplatí, že co je ruské, musí být bezpodmínečně špatné a to nemluvím o ženách - v ulicích Moskvy je v tomto ohledu opravdu na co koukat. :-) . Domů jsme si tak, kromě zmíněného alkoholu a upomínkových předmětů z Rudého náměstí, přivezli také čokolády, bonbóny, kávy, čaje a - alespoň v mém případě, tyto věci doma slavily úspěch. Otec si tak vychutnává kvalitní kávu, babička zase kokosové bonbóny ve stylu v Česku drahého Rafaela.

Cesta na Channel One Cup pro mě byla velkou novinářskou zkušeností a zároveň obrovským zážitkem, na který budu vzpomínat ještě dlouhou dobu. No, aby také pro člověka, který ještě týden předtím sledoval marné snažení slánských hokejistů v utkání středočeské Krajské ligy ve Vlašimi, nebyl… :-) Vyzkoušel jsem si, jaké je to pracovat jako žurnalista pod tlakem, mohl zblízka sledovat, jak se chovají opravdové kapacity v tomto oboru, dostal se do blízkosti hokejistů, jež normálně mohu vídat jen v televizi a v neposlední řadě se podíval do země, kam bych za normálních okolností asi sám od sebe nikdy necestoval. Ještě jednou bych chtěl touto cestou firmě eSports poděkovat, že mi dopřála takový zážitek. Když jsem před téměř deseti lety začal pracovat na webu HK Lev Slaný, nikdy by mě nenapadlo, že díky tomu jednou zažiji něco takového. Ostatním kolegům tak mohu vzkázat – Vydržte a budete odměněni!

Martin Augustin


Email autora: ogys@centrum.cz | Zobraz všechny články autora Martin Augustin

Napište váš názor