Pro lidi s vášní pro hokej

Z druhé ligy až na mistrovství světa

Autor: Luboš Vácha • 09.07.2018 • Kategorie: MS 2018 Dánsko

Jako převážně hokejového fotoreportéra mě vloni v létě pochopitelně moc potěšila má nominace na MS v ledním hokeji. Fotit na takové prestižní akci je veliká a moc náročná výzva, kterou však nelze odmítnout. Byl jsem moc rád, že na loňském srazu eSports padlo moje jméno. Jméno fotografa z druholigového Havlíčkova Brodu. Měl jsem radost. Říkal jsem si, jak je to skvělé, ale ještě nebylo nic jistého, protože vše záleželo také na mém zaměstnavateli, aby mi umožnil vzít si tak dlouhou dovolenou. To dobře dopadlo a já se mohl v klidu těšit na den D. V hlavě jsem měl vidinu špičkového hokeje, dvou krásných stadionů, dobrého světla, spousty známých fotografů a slintání nad jejich nejlepší fotografickou technikou.  To je ale jenom malý výběr toho, na co jsem se nejvíce těšil. Samozřejmě jsem se těšil i na celou naši partu, jejíž členové zde své postřehy už napsali.

Vyrazili jsme z Prahy ve středu 3. května večer, abychom stíhali přejet Německo a v Rostocku se včas nalodili na trajekt. Stíhali jsme tak akorát. Cesta trajektem do Dánska se mi moc líbila, nikdy jsem takhle nikam neplul. Nejúžasnější na tom bylo asi brzké čtvrteční ráno, kdy začalo u dánského pobřeží svítat. Krásnější pohled na svět jsem opravdu nikdy neviděl. Před cestou jsem si neustále říkal, jak by bylo fajn letět. Ano. Z pohledu dlouhé cesty v autě. Avšak ranní svítání na moři má své veliké kouzlo. Chtěl jsem si to vyfotit na mobil, jenže přes nepříliš čistá okna trajektu se mi to kvalitně cvaknout nepodařilo. Ven z kajuty se mi při asi 2°C nechtělo, jelikož jsem docela zmrzlík a nechtěl jsem riskovat případné nastydnutí do dalších dnů. Po zhruba hodině a tři čtvrtě dlouhé plavbě jsme se konečně vylodili v Dánsku a čekala nás ještě hodina autem do Kodaně.

Všichni už se toužebně těšili na ubytování a postel, protože cesta byla opravdu dlouhá a vlastně ještě onen příjezdový den byl už hrací, což je dost náročné. Ubytovali jsme se v krásném rodinném domečku se zahradou a několika krásnými pokoji. Většina si hned po ubytování dala alespoň na dvě hodiny šlofíka. Já ne, já jsem nedokázal i přes únavu zabrat. Asi to bylo tím pocitem, že jsem na mistrovství světa a byl jsem z toho možná trošku vykulený. Nikdy jsem totiž na podobné akci, navíc v cizině, nebyl.

Odpoledne začaly první utkání hokejového mistrovství světa. Všichni jsme se pěšky vydali do Royal Areny, která byla od našeho bydliště něco málo přes tři kilometry daleko. Chůze mě baví, takže jsem s tím neměl žádný problém. Zvládal jsem to i s velmi těžkým baťohem s fotovýbavou. K aréně vedly dvě dlouhé, nekonečné a nudné ulice. Se sluchátky v uších a pozorováním dění ulice se to dalo. Později si někteří členové naší výpravy vypůjčili jízdní kola a začalo se jezdit i autem. Já jsem jezdil autem „domů“ pouze večer po skončení zápasů a odeslání fotek.

Na první vstup do Royal Arény jsem byl zvědavý. Novou halu jsem viděl na fotkách už vloni. Nachází se na kraji Kodaně v takové průmyslově-obchodní čtvrti, kde se neustále staví. Zde stojí mimo jiné i zbrusu nový luxusní hotel Crowne Plaza, kde byli ubytováni hokejisté. Ale zpět k Royal Aréně.

Po asi padesátiminutové cestě na nás vykoukl ten architektonický kousek, dějiště pro kodaňskou skupinu, semifinále a finále MS. Vyřízení akreditací proběhlo rychle a mohli jsme jít omrknout naše působiště pro následující dny. Prvně nás čekalo zabrání míst v improvizovaném press centru, které bylo přímo v nejvýše postaveném ochozu arény. Očekávalo se, že alespoň první den budou probíhat bezpečnostní osobní prohlídky skoro až „do naha“. Místní bezpečnostní agentura si vyžádala ke kontrole můj plný fotobatoh. Dobrovolně bez výzvy jsem jej otevíral, abych nezdržoval, ale zastavili mě, že jim stačí vidět pouze zapnutý funkční notebook, který mám ve vedlejší kapse zvlášť. Trošku jsem se divil, ale asi nám věřili. Spolu se mnou tak do Royal Areny v pohodě prošla například ostrá vidlička, která má v přihrádce mého batohu stálé místo. Na druhou stranu, koho bych chtěl zabít svojí vlastní vidličkou?

Vyšli jsme nahoru do třetího poschodí, kde už na nás čekal připravený tiskáč. Skoro až úplně vzadu byla volná místa pro nás všechny, a tak jsme mohli pracovat pohromadě. V provozu byl i malý bufet. Tam bylo možné si dát docela dobrou kávu, nebo doplnit energii ovocem. Tohle jsme měli po celé MS.

Já jsem si v tiskáči a později na fotopostech nejvíce užíval tu hromadu fototechniky na jednom místě. Objektivy 300 a 400 mm a nejnovější fotoaparáty v rukou mnoha známých fotoreportérů z novin a agentur (Reuters, AP, AFP, Getty, atd.). Zde se už opravdu vyžaduje profesionalita, a proto jsem si své fotoakreditace se svojí vlastní pidivýbavou (Nikon D3, Nikkor 70-200 2,8, Nikkor 28 2,8) velmi vážil.

Později pak konečně dorazili čeští foťáci, Michal Beránek z Deníku Sport, Aleš Krecl z ČSLH a mladý „četkař“ Ondra Deml, kterého jsem znal jenom podle jména, ale díky MS jsme se seznámili osobně. Já jsem byl rád, protože jsem už nebyl sám a ve čtyřech jsme se mohli i přes nějakou mediální konkurenci poradit, kudy kam a co a jak.

Přístup na fotopozice byl trochu složitější, než jak jsme zvyklí na normálních zimních stadionech. Pro majitele dlouhých skel a záběry zvrchu byla vyhrazena tribuna, na kterou se dalo dostat rovnou z press centra. Pak se mohlo chodit zhruba do poloviny výšky tribuny, tam už byla nutná rezervace a pro pěknou fotku nutnost alespoň 300mm objektivu nebo hodně Mpx. Já jsem chodil až dolu k ledu. Vlastně jezdil, protože k fotopozicím u ledu byl k dispozici pouze výtah. MS v hokeji byla zřejmě jeho zátěžová zkouška, protože asi po pěti dnech přestalo vytížené zařízení fungovat a k ledu jsem se musel složitě dostávat bludištěm z úplně jiné strany arény. Tam mě zastavila ochranka, co tam dělám. Řikal jsem, že nejezdí výtah, nevěřili, ověřili a pustili. Tady jsem je musel v duchu pochválit, že opravdu hlídají každý kout. Mezi jednotlivými zápasy jsem prostory kolem ledové plochy ani neopouštěl, protože než bych se dostal nahoru do tiskáče, mohl bych rovnou mazat zpátky. Situace nefunkční výtah byla problémem hlavně pro cestu na WC. Toalety sice byly v každém patře, ale jinak než nejezdícím výtahem se k toaletě dostat nedalo. Možná to někomu bude znít vtipně, ale pro takovéhle focení už musíte něco vydržet i udržet. Výtah se ale podařilo servismanům na další den rychle opravit a už jezdil bez problémů do konce šampionátu.

Fotopozice byly do písmene L, tedy po celé délce kluziště na straně trestných lavic a za jednou brankou. Pořadatelé se postarali o pohodlí. Při focení se sedělo na žídlích umístěních na takovém asi 20 cm vysokém bednění. Kdo si při focení stoupl, byl ihned upozorněn „fotomanažerkou“, aby si nestoupal. Po čase se ale zjistilo, že občas je prostě potřeba pro kvalitní fotku stát a také zmíněná, mimochodem velmi pohledná vedoucí uznala, že i to kárání je vlastně mluvení do dubu.

Moc se mi líbilo osvětlení arény, s čipem Nikonu D3 jsem zde v pohodě mohl fotit při cloně 2,8 až 3,2 na 1250 s, 1000 ISO a 5000K. Což byly o polovinu lepší hodnoty než, ty které jsem zažil při čtvrtfinálové bitvě Česka s USA v Jyske Bank Aréně v Herningu, kde byla celkem tma a světlo do žluta.

Horší bylo v obou halách plexisklo, které není tvrzené, opticky je horší a při větším úhlu náklonu objektivu vůči sklu se nedalo ostřit. Na technicky dobrou a ostrou fotku tak byla menší šance. Například v rohu měli rezervované fotoposty fotografové z AFP a Getty. V rohu kluziště se hokej obecně fotí velmi dobře. Tady však nebylo možné kvůli mírnému prohnutí plexiskla ostřit a fotit téměř vůbec. Jindy lukrativní fotopozice tak zely prázdnotou. Podmínky pro focení tak měli všichni naprosto stejné.

Perfektní bylo připojení na síť, ta chodila jako hodinky a ani jednou jsem nepostřehl, že by se zpomalila. Tedy až na semifinále a finále, kdy se do Royal Areny sjeli také fotografové z Herningu a bylo nás najednou jednou tolik. Z českých fotografů se do Kodaně přesunuli Petr Josek (AP) a David W Černý (Reuters). Rychlé odesílání fotek se s napjetím a sledováním rychlosti odesílání zdárně podařilo. Nafotil jsem všechny zápasy z kodaňské skupiny a také semifinále, boj o bronz a o zlato.

Zážitky by se daly popisovat celý týden a shrnout je všechny do jednoho blogu by pro mě bylo možná náročnější než celých sedmnáct dní šampionátu. Doufám, že jsem svým názorem alespoň trochu přiblížil, jak zhruba vypadá a probíhá fotografování na prestižní sportovní akci. Dalo by se o tom psát celý týden. Fotografování na MS v ledním hokeji je velmi zajímavé, ale taky náročné, protože je potřeba neustále fungovat, hlavně co se týče odesílání fotografií médiím, která na vás tlačí časem a vy musíte odesílat fotografie i v průběhu samotné hry a v co nejkratším možném termínu po zápase, kdy je pro vás důležitý čtenář aktualit a vaše fotka ho musí ke článku od editorů sama navnadit. S tím se pojí připravenost techniky a taky nějaká přirozená kreativita, kterou je potřeba nejen pro sportovní fotografii naplno využít.

Pro mě bylo fotografování jedné z největších hokejových událostí něco, co jsem nikdy před tím nezažil. Moc jsem si to i přes takovou náročnost užil, ale asi největší váhu mají nové zkušenosti. Velikým zážitkem byl osobní pokec s ruským fotografem Reuters Grigorym Dukorem, kterého sám sleduji. No a najednou stojíme na fotopostu vedle sebe. Za takové příležitosti moc děkuji eSports.cz, s.r.o, která mě na MS nominovala a zajistila akreditaci.

Luboš Vácha


Email autora: LubosVacha@seznam.cz | Zobraz všechny články autora Luboš Vácha

Napište váš názor