Pro lidi s vášní pro hokej

Na hostelu v Helsinkách aneb úžasná zkušenost na Karjala Cupu

Autor: Vlasta Mourek • 28.12.2021 • Kategorie: Euro Hockey Tour

Byl pozdní večer, 25. červen., konce lekce taneční čas. K pizzerii zval mě hladu hlas, kam šel jsem trochu znaven. Při okusování trojúhelníku šunkové pizzy z karlovarského rychlého občerstvení mě napadlo zkontrolovat telefon, kolik oznámení mi v něm za hodinu tančení přibylo. Ve 23 nových notifikacích o nových zprávách v redakční skupině jich bylo mnoho obsahujících gratulace k mé nominaci na pohár Karjaly konající se ve finských Helsinkách. Takovou radost, jako po přečtení těchto zpráv, jsem opravdu dlouho nezažil.

Původně se mělo jet auty přes Linköping, jenže to se pro naši skupinu změnilo. Nakonec se cestovalo pouze do Helsinek a to letadly, což mi osobně vyhovovalo. Už při cestě na letiště Václava Havla se mi nervozitou třásla kolena. Na terminálu 2 jsme se všichni setkali a vyrazili vstříc salonku a pak už i do letadla. Let díkybohu proběhl bez problémů a my tak v pořádku přistáli na letiště Vantaa.

Už po příchodu na náš hostel bylo jasné, že je vše ve Finsku trošku dražší, než u nás. Koupil jsem si půllitr ochucené vody za 80 korun a šli jsme na pokoj. Další den nás čekala Hartwall arena. V novinářském centru byly pro nás nachystány pizza kapsy, sušenky, mandarinky, káva a voda. Jak byla jedna z nejmodernějších hal Evropy ozvučená jsme se brzy přesvědčili. Z přehnaných basů mi v uších pískalo pěkně dlouho. Hned v prvním utkání se stalo něco, co se jen tak nevidí. Šestnáctiletý mladík Matvej Mičkov napodobil Mikaela Granlunda a lakrosovým gólem zpoza brány vyrovnal proti Švédům na 1:1. Večer ovšem přišel na řadu zápas našeho národního týmu s domácími Finy. Filipem Pešánem zvolený brankář Miroslav Svoboda si dle mého do reprezentace zavřel dveře, jelikož z prvních tří střel pustil tři branky. Výsledek zápasu byl 4:2 pro Finy. Že bude mít vše adrenalinovou dohru jsem však nečekal. Po rozhovoru s Jakubem Flekem jsem chtěl audio z něj přepsat na notebooku. Ten ale nebyl nikde. Po půlhodině pobíhání mezi patry Hartwall areny jsem ho nakonec našel. Chvíle to však příjemné nebyly. Dále se pokračovalo do tamních hospod a den byl zakončen ve veselé náladě.

Další den začal střetnutím Sborné s naší reprezentací. Výběr Filipa Pešána bohužel nepodal přesvědčivý výkon ani s Rusy a my si na novinářské tribuně jen vyměňovali zoufalé pohledy. Poslední zápas turnaje rozhodoval i o celkovém vítězi. Jednalo se o duel mezi Švédy a Finy. Před úvodním hvizdem proběhla parádní show s projekcí na led a ukázkou využití všech světelných efektů. Škoda jen, že samotné utkání tak zajímavé nebylo. Při přerušeních jsem proklikával na přímý přenos velké ceny Brazílie F1, kterou k mému zklamání ovládl Lewis Hamilton. Pohár Karjala si zaslouženě odnesl tým Tre Kronor. Poté jsme si dali poslední pizza kapsu a také dali poslední sbohem Hartwall areně. Večerní cestu na hostel doprovázelo hledání kešek a poslouchání písně Petra Hapky, Na hotelu v Olomouci, která by se dala označit za hymnu naší výpravy.

Poslední ráno jsme měli strávit v sauně. Jenže jak bylo naším zvykem, dlouho jsme vyspávali. Tak dlouho, že jsme ji nakonec propásli. Alespoň nám vyšla naše další plánovaná zastávka, sushi. To jsme zkusili v restauraci Fuku. Musím říct, že lepší sushi jsem nikdy v životě nejedl. Pak jsme nasedli na tramvaj značky Škoda a vlakem s namalovaným krtečkem na boku jsme odjeli na letiště. Tím se dostáváme i k závěru tohoto blogu. Byla to pro mě obrovská čest a báječná zkušenost, na kterou nikdy nezapomenu. A to hlavně díky skvělé partě, bez ní by výprava rozhodně neměla takový rozměr. Díky za vše!

Vlasta Mourek


Email autora: mourek08@gmail.com | Zobraz všechny články autora Vlasta Mourek

Napište váš názor