Pro lidi s vášní pro hokej

Ze školy až do chladné Skandinávie během jednoho dne neboli moje první cesta s eSports

Autor: Patrik Hlaváč • 28.12.2021 • Kategorie: Euro Hockey Tour

Když jsem jel na konci června na můj první firemní sraz v Doksech, určitě jsem neočekával, že z něho budu odjíždět s nominací na Karjala Cup. Když však zaznělo moje jméno, rozzářil jsem se štěstím, když jsem si uvědomil, jak velkou příležitost na zisk zkušeností mám. Byl jsem za to neuvěřitelně rád, jelikož jsem to bral jako ocenění mé práce.

Než jsem si pořádně uvědomil, co to vůbec znamená, byl pátek 12. listopadu a já už vstával do dne, kdy budu odlétat na svoji první cestu s eSports. Ráno jsem šel do školy, kterou jsem opustil po 11. hodině a šel rovnou na vlak směr Praha – hlavní nádraží. Cesta utekla jako voda a já rázem už seděl v autobuse na Letiště Václava Havla.

Na letišti jsme se sešli v plném počtu sedmi lidí a úspěšně se odbavili. Následné zhruba dvouhodinové čekání jsme si zkrátili v salónku, kam nás pozval David Schlegel. Poté ale přišel už čas našeho odletu, na který jsme došli na poslední chvíli. I přesto nás ale ještě do letadla pustili a já se už nemohl dočkat letu.

Po přistání jsme museli projít kompletně celé letiště, abychom se vůbec dostali ven. Na jeho konci nás ale čekal nachystaný autobus, který nás odvezl z letiště rovnou do centra Helsinek. Jakmile jsme vystoupili z autobusu, bylo pár minut před půlnocí a přišlo nám, že je ještě příliš brzy na to se jít ubytovat do našeho hostelu. Proto jsme zvolili možnost najít první otevřenou hospodu a v ní se usadit. Po uhašení naší žízně v místním karaoke baru jsme se před druhou rozhodli, že se odebereme na naše ubytování.

Dalšího rána jsme vstali okolo deváté a šli rovnou na snídani. Po ní proběhlo stručné školení od Michala Hladkého, který nás zaučil, jak pracovat s kamerou a mikrofonem při rozhovorech. K neradosti nás všech jsme zjistili, že jít pěšky na vlak bohužel nestíháme, takže jsme museli jet tramvají na hlavní historické nádraží Helsinek. Cesta vlakem trvala sotva pět minut a my už vystupovali u Hartwall areny.

Po příchodu na místo jsme si vyzvedli každý svou akreditaci a šli rovnou do místnosti s nápisem „Media Center“. Než jsme se stačili vůbec pořádně usadit, tak začalo utkání a já psal svůj vůbec první Onlajn z mezinárodního utkání. Byl jsem z toho celého naprosto unešený. Celý stadion byl famózní a já si jenom vychutnával tu atmosféru mezinárodního hokeje. V průběhu utkání jsem pořád vstřebával ten fakt, že si kluk z Valašska, jako já, mohl splnit svůj takový malý dětský sen, a to komentovat reprezentační zápas. Bylo to zkrátka úžasné.

Na večerním zápase Česka proti domácímu Finsku se značně zvýšil i počet fanoušků. Nakonec ke smůle nás všech právě domácí podporovatelé mohli po utkání oslavovat výhru. Ani to nás ale nezastavilo v tom, abychom se vydali do víru velkoměsta nasávat atmosféru večerních Helsinek. Po zápase ale následovali ještě povinnosti v podobě natočení a následného zpracování rozhovoru. Nenudil se ani náš fotograf Patrik Rošič, který v každém zápase nafotil skvělých fotek více než dost, a tak měl dost práce už jenom s jejich promazáváním.

Druhý hrací den začal v obdobném duchu, jako ten první. Vstali jsme, posnídali a po sbalení se jsme se vydali vstříc hokejovému stadiónu. První utkání Česka proti Rusku dopadlo pro nás opět negativním výsledkem. K tomu všemu navíc byla i atmosféra na stadionu značně slabší, jelikož mimoskandinávských fanoušků na turnaj příliš nezavítalo. Večer nás ale čekalo velké derby v podobě střetnutí dvou severských celků neboli Švédska proti Finsku. Takové oslavy, jaké předvedli domácí fanoušci při vstřelené brance, jsem snad v životě neviděl. Ani tentokrát jsme nevynechali po zápase rozhovor s trenéry obou mančaftů. Když jsme naposledy vyšli z Hartwall Areny, byli jsme tak unavení, že jsme se vydali rovnou na hostel. Zde jsme ještě po pár pracovních záležitostech prohodili pár slov a šli spát.

V pondělí nás čekal už odlet, a tak jsme si chtěli ještě pořádně vychutnat naše poslední chvilky ve Finsku. Když jsme dopoledne opustili naše ubytování, vydali jsme se pěšky po nábřeží, abychom šli na tradiční oběd v podobě Sushi. Sushi jsem do té doby měl jednou v životě a při ochutnávce jsem si vzpomněl proč. I přesto jsem se najedl, a to výbornými nudlemi, které tato restaurace nabízela taky. Po obědě jsme se vydali rovnou na nádraží, kde jsme ještě stihli nakoupit poslední suvenýry a dárky. Po příjezdu na letiště jsme chtěli vyzkoušet moderní finský samoodbavovací systém. Zařízení s námi sice nechtěly příliš spolupracovat, i přesto se nám ale nakonec povedlo letenky získat.

Do Prahy jsme přiletěli zhruba okolo sedmé, díky čemuž jsem stihl poslední vlak do mého rodného Zlína, a to i s celkem velkou rezervou. Až po cestě mi teprve začalo docházet, že moje cesta do Finska už končí. Přemýšlel jsem o tom, jaké všechny zážitky jsem zažil, jaké nové zkušenosti jsem nabyl a jaké skvělé nové lidi jsem poznal. Jelikož už bylo pozdě večer, tak jsem si na pár chvil zdřímnul a rázem jsem byl už skoro na mé konečné stanici.

Patrik Hlaváč


Email autora: patrik.hl@email.cz | Zobraz všechny články autora Patrik Hlaváč

Napište váš názor