Součástí eSports jsem se stal během loňského léta, kdy jsem uspěl na konkurzu v hradecké hokejové redakci. Jedním z hlavních důvodu, proč jsem se o toto práci ucházel byla nabídka podívat se díky ní do zahraničí. Slovy mého šéfa: „Do dvou let se určitě někam dostaneš.“ Myslel jsem, že sezonu strávím psaním o mládeži a k A-týmu se ani nepodívám, opak byl ale pravdou. Střih do ledna, během kterého mi přijde upozornění na zmeškaný hovor od Davida Schlegela. Hlavou se mi honila spousta otázek, chce mě vyhodit, co jsem zkazil? Na druhé straně však zaznělo něco úplně jiného a to, jestli se nechci připojit k výpravě, která zamíří dělat zpravodajství do Malmö na Beijer Hockey Games.
Mé nadšení bylo asi tak velké, že jsem, ač chvilku po sundání sádry na noze, přešel během telefonátu byt snad desetkrát. Euforie byla o to větší, protože Švédsko je mou rodnou zemí a vždy jsem se tam chtěl znovu vrátit. S blížícím se odletem se ale dostavila nervozita. Moc jsem toho nevěděl, kolegy, kteří se mnou letí jsem nikdy neviděl a znal jen jejich jména.
Vše vypuklo ve středu 8. 2., kdy jsem se hlásil na Terminálu 3 ruzyňského letiště. Při čekání před odletem jsme s mým spolucestovatelem Michalem opět jen kroutili hlavami. Do letadla před námi totiž nastupovala taková jméno jako Martin Erat, Kari Jalonen, nebo Robert Záruba. Mezi ně se vklínili dva obyčejní kluci z Jičína a Olomouce. Po bezproblémovém letu jsme odjeli na hotel, ubytovali se a začali s tvořením článků. Večer se připojil ještě zbytek týmu a vyrazili jsme na seznamovací večeři do McDonaldu. Už tam jsem poznal, že to bude jízda.
Další ráno nás po snídani přímo v jednom z lože arény čekal ostrý start v podobě potréninkových rozhovorů, kde jsem poprvé v životě dělal ohlasy s mikrofonem v ruce a vedle mě stál můj dětský idol Robert Záruba. Večer přišel asi můj největší zážitek, když jsem měl možnost psát onlajn z utkání Česko versus Švédsko. Tre Kronor byli jasně lepší, do vedení se však dostali naši. Trápící se domácí nakonec dostali duel do prodloužení. V tom rozhodl Lukáš Klok a já jsem si na tribuně od plic zakřičel, až jsem si vysloužil nelibé pohledy přítomných skautů.
Pátek pro nás byl nejjednodušší. Na programu byl totiž jen trénink, ze kterého jsme sestříhali a přepsali pár rozhovorů a poté jsme měli volno. To jsme využili k procházce městem, během které jsme poznali fotbalový domov Zlatana Ibrahimoviče a také příjemnou zapadlou pizzerii. V té nás velmi potěšila přítomnost produktu pivovaru Kníže, ne už tolik jeho cena. Posléze přišla cesta zpět na hotel, již nám zpestřovalo neustálé vtipkování.
Sobota se pro naše barvy nenesla v příliš dobré náladě. Svěřenci Kariho Jalonena totiž schytali od Suomi výprask 1:6 a musím se přiznat, že jsem měl z pozápasových ohlasů strach. Ty však nakonec proběhli více než solidně. Zlatým hřebem dne pro mě bylo čtyřminutové povídání s bývalým útočníkem Mountfieldu Ahtim Oksanenem. Do rozhovoru jsem vstupoval bez přípravy a s obrovskou trémou. Když se ve dveřích finské šatny objevil dvoumetrový čahoun a na mou prosbu o rozhovor a zdravici na hradecké sociální sítě reagoval slovy: „Jasný, co potřebuješ,“ byla moje nervozita rázem pryč. Po dvou minutách jsem měl pocit, že se nebavím s hráčem soupeře, ale se svým dlouholetým kamarádem. Večer jsme si ještě užili duel Švýcarů se Švédy.
Neděle byla dnem odjezdu, avšak také posledního utkání národního týmu. Vyrovnaná partie s reprezentanty země helvétského kříže se po šedesáti minutách připomínajících šachovou partii dostala do prodloužení, které rozhodl švihem z kruhu Filip Chlapík. Následné dvě hodiny byly ve znamení spěchu. Po nabrání dojmů trenéra Jalonena už jsem neměl čas vše dodělat na stadionu ani v hotelu, a tak jsem je přepisoval shrbený na sedadle autobusu cestou na letiště (moje záda bolí, jen si na to vzpomenu). V pořádku jsme se vrátili do Čech, kde bylo zhruba o deset stupňů méně než v přímořském Malmö, a naše cesta byla u konce.
Závěrem bych chtěl poděkovat hned několika lidem. Prvním z nich je David Schlegel, který mě na akci nominoval, čehož si velmi vážím. Dalším člověkem je můj šéf Honza Vavřina, bez jeho zaučování a pomoci bych si mohl nechat o Švédsku jen zdát. Zmínit musím také všechny své kolegy z redakce Mountfieldu HK, kteří mi pobyty na zimáku u soutoku více než zpříjemňují. Ten největší dík však patří Michalovi, Dandovi, Víťovi, Katce a Vaness, s nimiž jsem prožil pět dní života, které si budu ještě dlouho pamatovat. Kromě vzpomínek si ale odvážím přátelství s pěti úžasnými lidmi, to je určitě nejvíc.
