Proč se nechovat jako typický český novinář a co dělat, když něco najdete na zemi

První věc, kterou jsem před odletem pečlivě uložila do kufru a třikrát zkontrolovala, byla paměťová karta do foťáku. Ne, že bych se bez ní neobešla, koneckonců foťáky tu máme všichni, ale tahle byla unikátní. Byl na ní nápis Canadian Press a po Mistrovství světa juniorů zůstala ležet na podlaze press centra v pardubické hale. Prostě mi přišlo logické vzít ji s sebou a vrátit. I když na ní žádné fotky nebyly, což jsem zjistila až později:-)

To jsem ale netušila, jaké pozdvižení touto akcí v press centru v Québecu způsobíme. Jacques, jak se náš oblíbený fotograf a majitel karty jmenoval, a který nás v průběhu celého juniorského šampionátu chodil bavit svými historkami, nevěřil svým očím. Absolutně nechápal, jak vůbec může někoho napadnou takovou „pětikorunovou blbost“ vozit přes půl světa jen proto, aby ji odevzdal majiteli, a tři dny o tom vyprávěl všem ostatním novinářům, takže jsme se rázem stali v Kanadě slavnými. Ne, že by pohnutky k tomuto činu byly zištné, ale výhody, které pro nás vyplynuly samozřejmě potěšily 🙂

I kdyby bývalo šlo jen o okružní jízdu po Québec City s výkladem, na kterou nás tento zdejší rodák pozval. Vetřeli jsme se dokonce i do sídla Canadian Press. Místní kancelář o velikosti zhruba 3×5 metrů sice neoplývala žádnou krásou… Ale kdo z Vás může říct, že navštívil pobočku největší kanadské tiskové agentury! Nejzajímavějším úkazem bylo šestero hodin pověšených na zdi s nápisy Montreal, Quebec, Toronto, Jakarta a ještě nějakými dvěmi no name vesnicemi. Zatímco patery hodiny ukazovaly 10:10, na hodinách s nápisem Toronto bylo o půl hodiny méně. Na naše nechápavé výrazy reagoval Jaques prostým: „Toronto is always delayed…“ a mávl rukou.

Old Québec City bylo slabým odvarem toho, na co jsme zvyklý z Prahy. Přesto jsme se poctivě tvářili nadšeně a na každou zmínku o letošním výročí 400 let reagovali: „Wow, that´s great!“ Ádu nejvíc zaujal obraz namalovaný na zdi jednoho z domů. Tedy ne celý obraz, ale jeho spodní část, ve které skupinka namalovaných dětí hrála hokej. Jedno z nich mělo na sobě dres s nápisem Šťastný. Tento úkaz vyvolal v Ádově tváři první skutečný výraz nadšení a zhruba deset minut předváděl různé hokejové pozice a nechal se fotografovat.

V průběhu dosavadního pobytu na šampionátu jsem došla k jednomu zajímavému zjištění. Zatímco fotografové ze všech zemí sedí u jednoho stolu, celý den se smějí, vzájemně popichují a vymýšlejí na sebe dětinské kanadské žertíky, píšící novináři jsou roztroušeni po zbytku press centra, maximálně vytvářejí stáda podle národností. Hádejte, kdo jsou jediní exoti… No zamozřejmě my. Esporťáci. Nejenže jsme si stihli za těch pár dní udělat přátele v Kanadě, Dánsku, Itálii, ale můžeme k nim počítat i přátele z let minulých, které si někteří během svých účastí na mezinárodních turnajích vytvořili – v Rakousku, Švédsku, Švýcarsku, Rusku… a sbírku hodláme nadále rozšiřovat. Protože co když se některé z dalších mistrovství bude konat třeba v Maďarsku? Přátelé se hodí vždycky. Takže až někde najdete něco na zemi…no však vy víte co s tím:-)

Čím se můžeme pochlubit:

• navštívili jsme Canadian Press
• máme zákulisní drby z první ruky
• Media Manager tohoto MS Andre Brin nás s úsměvem zdraví a ptá se, jak se máme (to jsme ještě netušili, jak je to důležitý pán, když jsme se o něj v Pardubicích hezky starali:-) )
• známe se téměř s půlkou zahraničních novinářů (ti se s námi narozdíl od většiny našich žurnalistů baví s radostí)
• bydlíme s Henrikem Lundqvistem
• někteří si tykají s Robertem Zárubou:-)

Američanům darovali Francouzi Sochu svobody, Kanaďanům zase tuto dlažební kostku. NOT KIDDING! Jacques se prý zeptal nějakého místního papaláše, kdy ten dárek hodlají rozbalit, že už by možná lidi po těch letech rádi věděli, co v té krabici je. No asi mu na to neodpověděl přiliš přívětivě:-)

Ada chce být taky šťastný jako Peter Šťastný.

V tomto domě zatkli Leonarda di Capria ve filmu Catch me if you can. Nás ne.

Hodiny v Canadian Press. Tak teď koukám, že jsou jen patery:-)