Putování za duhou

Svatá Anna je patronkou celého Quebecu. Svatá Anna je také světicí, která dala jméno kaňonu na stejnojmenné řece, půl hodiny jízdy na východ od města. V něm doposud klidná řeka překonává mezi skalami téměř osmdesátimetrový schod k moři a kapky její vody, vydatně podporované sluncem, vyrábí mezi okolními skalami jednu duhu za druhou. Nevím, jestli je Svatá Anna patronkou duhy, ale klidně bych tomu věřil.

Jeden z pohledů, který mě v životě asi nikdy neomrzí, je pohled na modré nebe, které vystupuje zpoza horizontu. Z míst, které jsou blízko, a přesto je nevidíme a máme jen matné tušení, co nás tam čeká. Jeden z takových horizontů nás čekal na cestě ke kaňonu Svaté Anny a mě napadlo, že středeční čtvrtfinále je jen dalším podobným horizontem. Tedy místem, za kterým tušíme něco krásného, ale i místem, které nám může přinést zklamání z konce cesty.

Úžasné scenérie kanadských vodopádů berou dech asi každému a padesátimetrová hloubka pod lanovým mostem rozhoupe žaludek i větším hrdinům, než je v tomto směru Zety. Radovat se jako malý kluk z deště kapek, které se odrážejí od skal, se umí i jiní kouzelníci, než byl v tu chvíli David. Dovolím si ale tvrdit, že fascinaci vodou, skalami a sluncem se mi v ono úterní odpoledne zřejmě nikdo nepřiblížil. A když snad, tak jen tak, jak se čeští hokejisté přiblížili semifinále po druhé brance Radima Vrbaty sedm minut před koncem. Taky jste po tom gólu cítili radost, která se sladkokysele míchala s obavami o to, aby realita dala tomu pocitu sílu vydržet?

Na svatou Annu, tedy 26. července, jsem se před lety narodil a nejen proto byla pro mě návštěva těchto míst možná trochu víc zvláštní než pro ostatní. Obří duha, kterou vodopád neúnavně vybarvoval v odpoledním slunci, mi připomínala oblouky Colisée Pepsi a nemohl jsem se rozhodnout, zda bych v neděli raději viděl české hokejisty bojovat o zlato, nebo bych před odjezdem domů raději strávil ještě chvíli u vodopádu. Podobně jako před horizontem, tak i u duhy si člověk často říká – co je vlastně za ní? A co je cennější: zlatá medaile nebo sedm barev duhy?

Jasně, přijeli jsme sem za hokejem a radost z postupu do finále bych měl asi stejně velkou jako všichni kolem. Už jen proto, že právě takovéto radosti pomáhají lidem zapomenout na zlé sny, které mnohé denně potkávají nejen v noci, ale i ve dne. Aspoň na chvíli – ani zlatá medaile nikomu totiž nenahradí možnost být s těmi, kteří nás na cestě za duhou předběhli, zmizeli za horizontem a nemají se jak vrátit.

Na cestě zpět jsem v bazilice svaté Anny, jinak také nejkýčovitějším kostele co jsem kdy měl možnost vidět, zapálil v jednom z rohů svíčku. Třeba nám to proti Švédům pomůže, pomyslel jsem si. Snad mi místní kaplan odpustí, že namísto čtyř dolarů jsem do kasičky hodil jen čtvrťák, víc jsem neměl.

Čeho jsem ale měl hodně, to bylo vzpomínek. Vzpomínek na toho blonďatého kluka, který mi při hokejbale posílal přihrávky před branku přesně na hokejku. Na toho drzého kluka, se kterým jsme na zimák tajně pašovali na hokej kamarády i kamarádky. Na toho tvrdohlavého kluka, který časem vyměnil hokejku za cepín, hokejové kartičky za mapy a tkaničky do bruslí za sedáky a lana, stále ale bezpečně věděl, za který tým chytá John Vanbiesbrouck a komu je podobný Eric Lindros.

Všechny tyto vzpomínky se mi honily hlavou a v jejich odraze se středeční čtvrtfinále jevilo jako horizont, u kterého vůbec není důležité, co je za ním. Ať už vítězství a radost nebo porážka a smutek. Protože jsem už věděl, že ne duha samotná, ale pouze putování za ní má vždy smysl. A to i v případě, když se vám puk v prodloužení odrazí do vlastní branky. Prostě ho seberte a jděte zase dál.

Věnováno bráchovi.