“Šaška” aréna

Jsem SPARŤAN! Tedy, ne že bych byla nějakým ortodoxním fanouškem. Na fotbale jsem byla naposledy před …, radši ani nebudu říkat kolika lety. Na hokej sice občas zajdu, ale že bych tam byla pečená vařená… Vím, kdo jsou současní trenéři, ale že bych dala dohromady celý kádr… Přesto, pokud bych si měla vybrat, které z “S” je mi bližší, jednoznačně odpovídám. Jsem SPARŤAN! a dodávám: “Bohudík!”

Výkony, které obě Sparty předvádějí, sice příliš radosti nepřinášejí, ale věšet se kvůli tomu nehodlám. Co mi však vždy spolehlivě ukrojí několik let života, je Slavie. Ne Slavie jako tým, ten je mi, upřímě, ukradený. Slavie jako organizace lidí, kteří za těmi týmy stojí. A především jejich přístup. K veřejnosti, k fanouškům, k novinářům.

Chápu politiku: prodáme televizní práva nejvyšší nabídce. Zaplatíme dluhy na energiích a ještě něco zbyde. Mimopražští fanoušci si holt budou muset připlatit a projet se na zápas s Aston Villou do Prahy. Nebo naladit Chanel 5… No, ani to mě netrápí. I když být v té chvíle fanouškem Slavie, asi bych jím, při tomto přístupu, dlouho nezůstala.

Co mě ale trápí je přístup slávistické O2 arény. Lidí spravujících “nejmodernější halu v Evropě”. A ten mě trápí dost. Dokonce jsem kvůli tomu odřekla pracovní účast na oslavách sto let hokeje, protože za to věčné rozčilování mi to opravdu nestojí. A dnes jsem se znovu přesvědčila, že jsem udělala dobře.

Pražská aréna je totiž nejpravděpodobnějším terčem teroristického útoku, který bude navíc spáchán jedním z novinářů. Alespoň takový mám pocit. Liduprázdná hala za miliony. Dovnitř se dostanete pouze na elektronickou kartu. Pokud ji neztratíte, protože pak už vás tam prý nikdy nepustí.

Žádosti o akreditace posíláte měsíc dopředu. S konkrétními jmény, fotografiemi a všekerými údaji. Abyste pak před danou akcí přijeli dvě až tři hodiny předem a v akreditačním centru zjistili, že nejste v systému… A i když náhodou v systému jste, znovu poskytnete veškeré údaje, vyfotíte se!, a pak čekáte na vydání presskarty. Absolutně mi tedy uniká smysl posílání veškerých potřebných materiálů měsíc dopředu.

Všude jinde ve světě je normální, že přijedete do akreditačního střediska, ukážete pas (občanku, novinářský průkaz..) a pracovník akreditačního střediska vyhledá v již hotových presskartách tu vaší. Záležitost pěti až deseti minut, podle toho, kolik novinářů se v akreditačním středisku zrovna sejde.

NHL v Praze, ohlášená největší hokejová událost roku. Opět v “šašce”. Měsíc dopředu jsem poctivě vyplnila žádost o akreditaci pro čtyři lidi a odeslala. Jaké však bylo překvapení, když v akreditačním středisku oznámili, že mě nemají v seznamu. Zbylí tři kolegové již byli zaakreditováni. No nevadí. Pár telefonátů a do seznamu jsem se dostala. Ovšem vzápětí nastal další problém. Na presskartě nebylo vytištěno číslo 4 označující novinářskou tribunu. Jak asi uznáte, novinář, který prosedí utkání v tiskovém středisku je prakticky k ničemu. Na můj dotaz, proč nemám na kartě čtyřku, slečna odpověděla: “Tu nepotřebujete.”
A ona by to přeci měla vědět, když má akreditace na starosti…

V tiskovém středisku ovšem nastalo další překvapení. Všichni ostatní novináři čyřku na svých kartách měli! Asi chyba tisku:-) Takže znovu do akreditačního centra. Na stejný dotaz tentokrát jiná odpověď: “Ale já tady u vás mám jen trojku!” Aha. Takže nejprve v systému nejsem, vzápětí tam jsem, ale bez přístupu na tribunu. Na můj, vcelku logický dotaz: “A jak mám o tom hokeji něco napsat, když ho neuvidím?” zamyšlený výraz a znovu další telefonát. A ejhle! Najednou můžu i vidět hokej! A stálo mě to jen hodinu vyřizování, párkrát oběhnout arénu dokola, protože sportovní novináři by měli sportovat i během výkonu práce. Nebo alespoň tak to zamýšel architekt a organizace (kdo ví, kde je akreditační, a kde tiskové středisko pochopí). No aspoň jsem měla při svém prvním živém vstupu pěkně červené tváře. Škoda jen, že jsem se na něj kvůli zbytečnostem okolo nemohla pořádně připravit.

Aby toho nebylo málo, přišla Liga mistrů. Dopolední trénink proběhl i díky spoluorganizaci “esporc”, alespoň pro mě, v klidu. Ovšem nechala jsem se neuvážlivě ukolébat. Když jsme večer dorazili na zápas, bylo nám oznámeno, že bez kamery. Tedy nejen bez natáčení zápasu, což je pochopitelné, ale i bez natáčení pozápasových rozhovorů. Tentokrát jsme opravdu hloupě spoléhali na stejně hladký průběh a na utkání jsme dorazili jen půl hodiny předem. Což rozhodně nemohlo stačit. Pán ve slušivém obleku s vysílačkou nás vytrvale přesvědčoval, že nemáme práva na pořízení jakéhokoli záznamu. Stejně tak z vysílačky jeho šéf. Ještě, že existují lidé, kteří to v tomto ohledu mají v hlavě v pořádku. Zasáhla moc z vyšších míst. No nemít známé, viděli jsme docela slušný hokej, leč jsme z něj neměli ani kvíknutí.

Občas s láskou vzpomínám na Colisée Pepsi, kde si novináři chodili, kterým vchodem chtěli, aniž by jako kreténi běhali sem tam. Akreditace měli bleskurychle vyřízené. A bez problémů… Ale omlouvám to slovy: to bylo v Kanadě. Tam je organizace někde jinde. Jenže pak se podívám na naší ligu. A nenajdu jediný jiný klub, který by dělal se vstupem do haly takové “obštrukce”. Všude jinde se novinář dostane na běžné ligové akreditace, popřípadě na začátku sezóny obdrží redakce klubové akreditace. Aniž by nad tím strávil hodiny času. A už jen z toho důvodu jsem SPARŤAN! A jen doufám, že mě pracovní povinnosti ještě dlouho budou držet od haly na míle daleko. Jiný důvod, proč do “šaška” arény chodit, opravdu nemám…