Do Finska na můj nejoblíbenější turnaj

Výjezdy na turnaje Euro hockey tour jsou v eSports tradicí a já jsem dostal možnost zúčastnit se jednoho z nich. Šlo navíc o pro mě nejhezčí turnaj z celé čtveřice – o finskou Karjalu a tak ve mě zprvu převládaly smíšené pocity. Na jednu stranu jsem se do Helsinek strašně těšil, protože navšítivit Finsko bylo mým snem už od raného dětství. Zároveň jsem se však některých věcí obával, a tak bylo otázkou jak to celé dopadne.

Odjezd byl naplánován na čtvrtek 6.listopadu a nejprve jsme z Prahy cestovali do Dobrušky. Mírné komplikace nastaly už v našem hlavním městě. Dlouho jsme se všichni nemohli sejít a čas neúprosně ubíhal. Já si navíc dal sraz s Tomášem přímo na zastávce metra, což nebyla úplně nejlepší varianta. Nakonec jsme k oboustrannému údivu zjistili, že každý vystoupil někde jinde. Sešli jsme se tedy až na autobusové zastávce, kde jsme počkali na Adu, který přilétl doslova na poslední chvíli.

V Dobrušce na nás čekal řidič Roj a dlouhá cesta směrem na sever tedy mohla začít. V Polsku nás kupodivu nepřivítaly rozbořené a rozkopané silnice, jak jsem se původně domníval, ale poměrně solidní cesty, na nichž kilometry ubíhaly vcelku rychlým tempem. V Litvě naopak byly silnice ve výtečném stavu, akorát prakticky nebylo na co koukat. Všude samé pole, louky, sem tam nějaká vesnice. Podobné to však bylo také v Lotyšsku. Zde jsme však zastavili ve vesnici jménem Salacgrava, abychom se podívali, jak chutná zdejší kuchyně. Ačkoliv nejsem žádný znalec tamních jídel, objednal si na radu zkušenějších kolegů národní pokrm „šašliki“. Šlo o jakési maso v podobě špízu, k němuž byly podávány brambory a nějaká zelenina. Společně s pivem značky Aldaris to ve mě zanechalo dobrý dojem a na pár hodin zasytilo.

V Estonsku naopak číhali za každým rohem policejní hlídky, a tak bylo nutné neporušovat předpisy. K večeru jsme dojeli do Tallinnu a vyhledali lodní společnost Tallink, která převáží dopravní prostředky po ose Tallinn – Helsinki a zpět. Trochu mě zarazila přemrštěná cena lístku, ale takový už je holt dnešní svět. Šťastně jsme tedy dorazili až do finské metropole, která nás přivítala chladným počasím. Zde jsme potkali zbytek naší výpravy cestující letadlem. Ti nás dovedli na hostel, kde jsme si chvilku odpočinuli a poté se vydali hledat něco k snědku. Původně mířily naše plány k 15 km vzdálené benzinové pumpě, ale při průjezdu jednou z ulic nás omámila krásná vůně linoucí se z prostor jedné z místních pizzerií.

Vešli jsme tedy dovnitř, kde na nás čekal prodavač zřejmě arabského původu. Objednali jsme si tedy a čekali co nám nakonec přinesou. I přes původní obavy jsme si však na jídle pochutnali a mimo jiné nás potěšily také na finské poměry velmi přijatelné ceny. Takto posilněni jsme se tedy vydali zpět do našeho sídla a nabírali síly na další den. Na ten jsem se já osobně těšil úplně nejvíc, neboť měl přijít okamžik, kdy poprvé uvidím mou nejoblíbenější halu na světě – Hartwall arenu. Ze všeho nejvíc jsem byl zvědav na atmosféru při hokejovém utkání, která mě rozhodně nezklamala. Na utkání dorazilo něco málo okolo 5 000 diváků, převážně Finů. Jen místy se objevovaly ostrůvky našich či švédských příznivců. Do haly však s přibývajícím časem putovali také početné zástupy ruských fanoušků, kteří čekali na duel svých miláčků s místními SUOMI. Čas mezi oběma utkáními jsem strávil zpracováním rozhovorů s vítěznými českými reprezentanty a účastí na tiskové konferenci, což pro mě byl velký zážitek.

S kolegou jsme si na odpolední utkání role vyměnili, ale oba sledovali nelítostný boj mezi odvěkými rivaly – Finy a Rusy. Souboj se však neodehrával pouze na ledě. Také v hledišti byl k vidění duel na ostří nože. Trochu mě překvapilo, že si fandové obou mužstev mohli sednout, kam chtěli, a tak z toho místy vznikal pěkný guláš. Kolem nás seděli nejen Finové a Rusové, ale také skupinky Švédů, kteří přišli zhlédnout tento duel. Všichni společně přihlíželi tanci ruské sborné, jež svého soupeře doslova ničila ve všech herních činnostech. Po zásluze tak zvítězila 6:2 a bylo jasné, že si to s námi rozdá o první místo. Opět následovala stejná procedura, ale až po skončení této tiskové konference jsem si pořádně uvědomil význam práce mediálních manažerů. Ani jeden ze čtveřice hlavních koučů totiž během své mluvy nevyslovil ani slovo anglicky a vše za ně museli přeložit jejich věrní “sluhové”.

Cestou domů na nás opět čekaly noční Helsinky, s tradičně svěžím vzduchem vanoucím od velkého jezera nacházející se před naším parkovištěm či osvětlenou budovou švédského divadla či místního Parlamentu. Stejně jako předchozí noc jsme i tuto zašli k našemu kolegovi pro pizzu a zbytek večera strávili posloucháním převážně Adových historek. V neděli jsme spali poměrně dlouho a málem zapomněli, že máme hostel opustit včas. Směrem na stadion jsme se ještě zastavili na něco k zakousnutí a navštívili jeden z tamních fastfoodů. Objednali jsme si pro Finy typický pokrm jménem Subway skládající se z bagety, nějakého masa a zeleniny. Nebylo to sice špatné, ale také nic po čem bych se utloukl. Osobně jsem se velmi těšil na zápas mezi Rusy a Čechy, tedy reprezentantů zemí, které spolu v minulosti nevycházely úplně nejlépe. Zase měli v ochozech jasnou převahu naši soupeři, na ledě to však vůbec tak jednoznačné nebylo. Naši pod vedením nového reprezentačního kouče Růžičky předváděli velmi sympatické výkony a ty korunovaly také ziskem bodu proti jasnému favoritovi. Dalším potěšitelným poznatkem je to, že konečně máme dva brankáře na evropské úrovni. Lukáš Mensator a Miroslav Kopřiva rozhodně nezklamali a pomohli našemu celku k výbornému druhému místu. Vrcholem neděle bylo severské derby. Po velkolepém začátku a krásně zazpívaných národních hymnách byl k vidění finský kolotoč na ledě, ale bez gólového vyjádření. Puk na místo určení dopravovali pouze hráči Tří korunek a odsoudili domácí borce až na poslední pozici. My však odcestovali z dějiště Karjaly už po první třetině. Naposledy jsme se rozloučili s halou, nakoupili suvenýry a hurá na Tallink.

Zpáteční cesta probíhala bez komplikací. Opět jsme se zastavili na jednom místě v Lotyšsku, odkud je krásný výhled na Baltské moře a kde jsme se v pátek “koupali”. Na jídlo jsme se tentokráte zastavili v jedné polské restauraci, která nás podobně jako lotyšská hospoda svým repertárem nezklamala. Do Čech jsme živi a zdrávi dorazili kolem desáté hodiny večer, ale vlak směr Praha nám jel až krátce po půlnoci. Promrzlí jsme tedy zapadli do jednoho baru, kde jsme čekali na náš spoj do Prahy. Po příjezdu jsme vzali zavděk Adovou kanceláří, kde jsme se pár hodin prospali a plni zážitků se rozjeli do svých domovů…