Bez dobrovolníků by to tu tak pěkné nebylo

Tihle borci patří k letošnímu šampionátu, odvádějí skvělou práci. Potřebujete-li s čímkoliv pomoci, tak ochotně přiskočí a udělají cokoliv, jen abyste byli spokojeni. Poznáte je podle slušivé červené vesty s logem světového šampionátu a potkáte je na každém rohu. Dobrovolníci, kteří pomáhají s organizací juniorského šampionátu. A to bez nároku na honorář!

Už několikrát mě přesvědčili, že svou práci odvádí s láskou a bravurou. Stačí v jejich přítomnosti nastavit zklamanější tvář a hned se vás ptají, co se děje. Občas se to zdá, že to se svou pečlivostí o hosty přehání, jenže oni jsou pyšní, že mohou pracovat pro „Hockey Canada“. Je v tom kus národní hrdosti.

ScotiaBank Place Arena je od Ottawy vzdálena zhruba pětadvacet kilometrů po čtyřproudé dálnici. Taxíkem by cesta stála zhruba padesát dolarů (pro převod na koruny si to vynásobte koeficientem 15,50). Pro zástupce médií tak jezdí speciální autobusy, které novináře sváží z hotelů do arény.

Jeden z nich měl jet v 15.00 hodin. Bohužel byl pro nezájem zrušen, což jsem se dozvěděl „už“ v 15.30 hodin. Další autobus jel až v 17.00 hodin. Odvážil jsem se v hotelu Westin zeptat jednoho z dobrovolníků, jak se mohu jinak dostat do arény.

Ani jsem nestihl doříci svou žádost, hned přiskočil jeden z borců v červených vestách a nabídl mi soukromý odvoz. Nevídaná věc! Měl jsem tu čest jet V. I. P. vozem, který je určen pro přepravu těchto lidí do arén a na hotely. Až jsem se skoro styděl.

„Posaď se, před chvílí jsem vezl Garyho Bettmana,“ pochlubil se dobrovolník. „Hele, vezmeme to jinudy, ukážu ti parlament a sídlo vlády.“ Koukal jsem jako blázen.

„So, it will be like seightseeing tour?“ vyklopil jsem ze sebe. „Yeah. Come on!“ zněla odpověď. A jeli jsme.

Byla to úžasná cesta, během které jsem se za zhruba dvacet minut dozvěděl spoustu zajímavých informací. Tak třeba: v Kanadě mají dvě hlavní politické strany – vládní a opoziční. Formální hlavou státu je britská královna a většina Kanaďanů je na to patřičně hrda. I když v tomto směru byl můj soukromý taxikář v menšině.

Hodně mě překvapil informací, že Kanaďané používají metrický systém – žádné stopy, palce, Fahrenheity. V tomto je tento národ hodně evropský. Takže značka „Speed limit“ má dodatkovou tabulku 100 km/h. To jsem nevěděl.

Nejvíc mi vyprávěl o tom, jak je hrdý, že může zadarmo v době svého volna dělat dobrovolníka. „Má práce spočívá v tom, že vozím lidi do arény a zpět. Miluji to. Nemám za to nic, jen tuhle bundu, tričko a kalhoty,“ řekl ukazujíc na své oděvy.

„Dneska jezdím naposledy, pak musím do práce. Ale od 1. ledna budu jezdit zase. A už se na to moc těším,“ pokračoval. „A máte aspoň lístky na mistrovství zadarmo?“ zeptal jsem se.

„Ne, ale mohli jsme jít na exhibiční utkání národního týmu, hráli červení proti bílým. Byl to nádherný zážitek,“ odvětil.

K SBP Areně mě dovezl přímo ke vchodu dva, kudy novináři chodí. „Hele, těch 8:1 bylo docela krutých. Koukejte ty Američany zítra porazit. My je moc nemusíme. Asi tak jako vy Rusáky,“ rozloučil. „Díky! Kouč říkal, že horší to už být nemůžeme. Tak snad to klukům vyjde,“ ukončil jsem naši bohatou konverzaci s tímhle sympatickým chlapíkem.