Blíží se konec roku a všude se rekapituluje… Čím dál častěji se mi vybavuje stejné období, jenže toho loňského roku. A na rovinu přiznávám, že strašně závidím klukům v Kanadě mistrovství i Karlovarákům Spengler Cup. Protože zjišťuji, že mi to hokejové šílenství strašně chybí. Mám pocit, že se zblázním. Z té prázdnoty. Protože když člověk, i když třeba jen momentálně, není obklopen stejně “postiženými” přáteli, zjistí, jak strašně moc mu chybí. Proto bych Vám všem, chtěla poděkovat. Protože všichni žijeme jen jednou, i když jsme se někteří narodili podruhé…
Děkuji
Standovi Součkovi, za nezištně podanou pomocnou ruku
Ádovi, který mi, ač nechtěně, dal druhou šanci podívat se na život z jiné strany, a snažil se udělat vše pro to, abych byla šťastná
Ryanovi, který mi pomohl znovu se postavit na nohy
neznámému technikovi České televize, který vzal dva stopaře
Arimu, za časný odjezd, dvě krásné děti a za to, a že mi byl v těžkých chvílích mlčenlivou oporou, i když si to možná ani neuvědomoval
Holymanovi, který porušil zákaz a prolomil bariéru
Vashkovi, protože mi nevybíravým způsobem, ale o to jasněji vysvětlil, že přátelé spolu musí mluvit otevřeně
Jacquesovi, protože mi ukázal, že přítel se nemusí ptát, stačí, když se na něj můžete spolehnout
Mishanovi, že mě, ač možná neúmyslně, donutil sednout za volant
Zetymu, za donáškovou službu
Fandovi za poskytnuté přístřeší
Tádovi, protože mi umí zvednout náladu
Brabčíkovi, protože mi umí zvednout hladinu adrenalinu
Grossákovi, který se mě, i přes mou vytrvalou zaneprázdněnost, ustavičně snaží vytáhnout mezi lidi, protože jinak bych byla za chvíli úplně odříznutá od světa
Ondrovi Kubátovi, že na mě nezanevřel a poctivě píše představovačky
všem Sparťanům, Plzeňákům, i Slavistům, že se občas nevykašlou na společně strávené chvíle
Vím, že jsem občas egoistická, líná, nepříjemná a někdy sentimentální…Ale já už taková prostě JSEM! 🙂
PS: Určitě jsem na někoho zapomněla, a radši se předem omlouvám…
