Pokaždé před hokejovou akcí v cizině řešíme, jakým způsobem budeme bydlet. Předem vylučujeme oficiální hotely. Jsou drahé a navíc tam nic není zadarmo. Ze zkušeností, které jsem nabyl při cestách se Slavií po Lize mistrů dobře vím, že snídaně v dobrém hotelu stojí víc než je průměrná cena veškeré potravy člověka na celý den včetně luxusních výdobytků konzumní společnosti jako je polárkový dort nebo devadesátiprocentní čokoláda. Navíc platíte za každou prosurfovanou minutu internetu a to tak, že zadáte do nějakého formuláře číslo vaší kreditní karty, takže nemáte žádnou kontrolu nad tím, jak vám nějací krkounští vydřiduši odebírají peníze z účtu. Tuto variantu jedinou vždycky předem vylučujeme.
Ve švédské Moře na MSJ v roce 2006 a v Quebeku na MS v roce 2008 jsme zvolili pronájem apartmánu, v Moskvě na MS 2007 a ve Vídni na MS 2005 jsme využili ubytování v soukromí u přátel, v Norimberku a Hannoveru na MS 2001 a v Rize při MS 2006 jsme zvolili ubytování v hostelu.
V sedmsettisícové Ottawě jsme se rozhodli po dvou a půl letech opět využít služeb hostelu a musím říci, že to byla parádní volba. Bydlíme ve středu města, navíc v dosahu oficiálních hotelů mistrovství světa, kde jsou mimo jiné ubytovány výpravy všech účastníků. Asi největší výhoda tohoto výběru je však v něčem, co nám bylo dlouhá léta zbytečně utajeno a co nám mohlo v minulosti ušetřit spoustu peněz.
Od oficiálních hotelů totiž několikrát denně odjíždí do Scotiabank Place a Civic Areny, kde se zápasy světového šampionátu konají, tzv. shuttle busy pro novináře. Vždycky jsem informace o nich nechával bez povšimnutí.
Vzhledem k tomu, že v současné době probíhá v Ottawě stávka řidičů veřejné dopravy (Mimochodem, že důvodem, kvůli kterému se stávkuje, nejsou peníze, ale snaha zrušit výhody služebně starších řidičů vybírat si přednostně směny podle toho, jak se jim to hodí), řešili jsme zcela zásadní problém, jak se dostat z našeho hostelu do 26 kilometrů vzdálené Scotiabank Place, kde hrají zápasy čeští reprezentanti. I do Civic Areny je to asi sedm kilometrů, tak daleko pěšky jsem každý den chodil jenom na svém prvním mistrovství v Norimberku, protože jsem šetřil za lístek na autobus. 🙂
Taxi byla krajní možnost, a tak jsme se snažili zjistit nějaké informace o oněch „shuttle busech“, které zmiňoval koordinátor pro média Chris Jurewicz ve svých emailech pro akreditované novináře. Nakonec jsme zjistili, že pro média je k dispozici několik autobusů, které od oficiálních hotelů dopravují novináře do místa dění. A tento servis je pro ně poskytován zdarma!
Pravda, hned první a poté i druhý den vážně hrozilo, že někde u arény v minus 20 stupních přespíme, jako kdysi v Helsinkách, kde jsme si sice zaplatili ubytování v hostelu, ale bylo možné se v něm ubytovat jen do 0:00 ráno a v 0:05 již bylo beznadějně a neprodyšně zavřeno. Řídili jsme se oficiálním jízdním řádem shuttle busů, ovšem v ony pozdní večery jsme řešili dva kruciální problémy. Jednak jsme nevěděli, kde je zastávka oněch autobusů a jednak nikde žádné autobusy nečekaly. Nakonec jsme důsledně zalarmovali značně neinformované organizátory, kteří po mnoha urgencích donutili obvykle nějaké auto či nějakého dobrovolníka, aby pro nás přijel a odvezl nás.
Další obrovskou výhodou – občas to ale může být i nevýhoda – je fakt, že na hostelu se můžete seznámit s celou řadou zajímavých lidí. Vybrali jsme si totiž nejlevnější pokoj, který trochu připomíná tělocvičnu. Jak si jistě dokážete představit, soukromí především J. Pro zájemce o konkrétní data přidávám informaci, že ubytování nás stojí 24 kanadských dolarů na jednoho (něco okolo 380 Kč na den). Některé postele v pokoji jsou ještě prázdné, ale je jich stále méně.
Saíd z Tuniska vstává každé ráno v pět, rozprostře na zemi něco, co mně připomíná ručník, ale v žádném případě to nechci zlehčovat, a dává mi možnost naslouchat modlitbám z koránu. Je to pro mě velice zajímavá zkušenost. Po očku ho tajně pozoruji. Nevím, zda by chtěl nebo spíš nechtěl vědět, že ho pozoruji, takže radši předstírám spánek, i když v tom hluku je to velmi náročné.
Daleko horší zkušenost přináší kolega z vedlejší postele, který je naprostým alkoholikem. Chodí domů strašně pozdě, dělá vždycky velký rámus a je vždycky úplně na mol. V noci několikrát vstane na cigaretu, kterou kouří na balkóně. Před třemi dny se opil ještě více než obvykle a několikrát se cestou na balkón a poté i z balkónu zakopl a podlaha se zvedla proti němu. Při jeho cestě z balkónu utržil těžkou ránu do oka, hlasitě skučel, později chrčel a zůstal ležet na zemi. Měl jsem velký strach o jeho život. Asi po dvou hodinách se – za doprovodu bolestivých zvuků (asi není původem Kanaďan, protože nepoužívá „auč“) a velikého úsilí probojoval na postel, ale úsilí připomínalo zdolání nejvyšší hory světa za nulové viditelnosti.
Je mi ho moc líto, ale nevím, jak mu pomoci. Zatím jsem se mu jen jednou odvážil nabídnout nějaké jídlo, ale odpověděl mi jedním slovem „No.“ (pro anglicky nemluvící spoluobčany to znamená „Ne“) Myslím, že je beznadějný případ a že pokud nezasáhne osud, tak se buď uchlastá v nejbližší době k smrti nebo mu jeho tělo vypoví poslušnost. Má navíc hnisavou ránu na oku po oné bezprecedentní cestě z balkónu. Měl by zajít k doktorovi a pak by měl nastoupit odvykací kůru. Přemýšlel jsem, že mu to řeknu, ale nevím, zda by stál o mé rady.
Dalším spolubydlícím je šestadvacetiletý Karim Gharibo z Toronta, jmenovec našeho redaktora. Ke smůle našeho pražského kolegy umějí oba Karimové v současné době v psané podobě přibližně stejně česky. 🙁 Po návratu do Čech nás čeká spousta práce. Pokud to, ty český Karime, čteš, vezmi to jako vtip, prosím.
Karim přijel do Ottawy, aby se podíval na světový šampionát, ale nemá zakoupené žádné lístky a nemá ani žádné peníze. To, že nemá žádné peníze, říkal již při prosbách, abychom ho nějak na hokej propašovali (a zajistili i jeho odvoz na hokej, nejlépe prostřednictvím shuttle busů, ale v každém případě zadarmo).. Později však ztratil peněženku, takže se tvrzení o absolutním finančním deficitu, stalo nezpochybnitelnou pravdou a nikoliv účelovou proklamací.
A představte si, že tenhle příběh má happy end. Ne, peněženku Karim nenašel, ale dneska jsme mu pomohli na zápas Lotyšsko – Švédsko. Myslím, že ho utkání muselo zcela uspokojit. Švédové Lotyše přestříleli v první třetině 28:1 a Lotyši z jediné střely 6 vteřin před sirénou skórovali. :-). Pak se Karim zadarmo dostal dokonce i na zápas Kanada – Německo. S jídlem roste chuť a rád by teď šel i na další zápasy šampionátu…
