Silvestrovská pravda: David je všímavý a zná boty svých přátel

Na jaře při mistrovství světa v Quebeku mně mnozí vyčítali, že permanentně zdržuji. Při oblékání jsem poslední, při obouvání jsem poslední, při nastupování do auta jsem poslední. Pořád se prý čekalo na Davida Schlegela. Cítil jsem hořkost a nespravedlnost. Přijel jsem totiž do Kanady odpočívat a ne vstávat v osm a štvát se „ze zážitku do zážitku“.

Dneska jsem si na tenhle pocit vzpomněl, protože Honza Hrabal, jinak velmi dobrý člověk, se nečekaně dlouho vypravoval na cestu do arény Ottawské univerzity, kde jsme měli natočit své první rozhovory se slovenskými hráči a trenérem pro Slovenskou televizi.

Nejprve hledal čtvrt hodiny svoji akreditaci. On tvrdí, že to bylo pět minut, ale já myslím, že to bylo tak aspoň půl hodiny. Pouze z úcty k němu a vzhledem k polehčující okolnosti, že je jinak dobrý a dle výpisu z trestního rejstříku, který mě před odjezdem do Ottawy předložil, také bezúhonný člověk, říkám, že ji hledal čtvrt hodiny.

Nakonec akreditaci nalezl a seběhl s ní ke dveřím. V tu chvíli jsem se šťastně domníval, že už vyrazíme na cestu, leč mé naděje se ukázaly jako plané (a trochu také jako liché).

Honza totiž začal hledat svoje boty.

Hledal je strašně dlouho. Dokonce tak neskutečně dlouho, že jsem mu v hledání začal pomáhat. Lidi, kteří mě znají, dobře vědí, že nejsem příliš všímavý. Jediný člověk, o kterém vím, jaké má oči, je moje sestra (modré). V testu všímavosti jsem kdysi na střední škole obsadil předposlední místo před Renatou Stelzerovou, která z výkonnostních důvodů gymnázium po prvním roce opustila nebo byla vyhozena. Pravdu jsme se nikdy nedozvěděli. Když jsem se jí snažil zjistit, byl jsem upozorněn na to, abych se choval taktně. To jen tak na okraj.

Přesto jsem se domníval, že jedny z vystavených bot náleží mému velkému příteli Honzovi. Vzhledem k okolnostem – měl jsem na sobě již půl hodinu bundu a čepici a stejných třicet minut jsem se iluzorně domníval, že do 20 vteřin vyjdu na ulici – jsem Honzovi své podezření sdělil. On však kategoricky a se vší rozhodností možnost, že by šlo o jeho boty, popřel.

Hledali jsme dál a vzhledem k tomu, že Karimovi o den dříve někdo ukradl peněženku (viz minulý blog), říkali jsme si, že Baťova země vyrábí tak lukrativní boty, že i po šest let nošených botech je mezi zloději enormní poptávka.

Když už byl Honza téměř na cestě za šéfem hostelu, změnil výpověď a prohlásil, že ony boty, o kterých jsem tvrdil, že jsou jeho, jsou ve skutečnosti opravdu jeho.

V tu chvíli jsem si Honzy vážil za to, že dokázal tohle faux-pas přiznat a nenechal mě ty boty dál hledat. Hodně jsem to ocenil. Promiň, že jsem to na Tebe práskl, Honzo. Žalovat se nemá, ale takováhle historka se hlásit musí :-). Za to moje zdržování v Quebeku jsi mě pěkně vytrestal…