Silvestra jsme u nás doma nikdy moc neprožívali. Přece jen společensky znemožnit má člověk možnost 365 dní v roce a nemusí si k tomu zrovna vybírat chvíli, kdy podobný cíl má značná část planety. Že tedy příchod nového roku oslavím prací mi nijak zvlášť nevadilo. Kanadský způsob oslav se mi nakonec ale přece jen zamlouval.
Půlnoc středoevropského času připadla na chvíli, kdy jsem v mixed zóně připravoval svoji ruku na vstup do nepřímého přenosu ČT. S hrstkou nás českých novinářů, trenérem i několika hráči podstupujícími Davidovo přípravné rétorické cvičení jsme si popřáli potřebnou dávku štěstíčka a poprvé za těch několik dní jsem pocítil určitý stesk po domově. Vlna potřásání rukou musela v přihlížejících vzbudit dojem, že výsledek s Kazachy je životním úspěchem českého hokeje.
Oficiální ottawské oslavy jsem měl původně v plánu zcela ignorovat. V SBP Aréně jsem oproti klukům zůstal trochu déle a počítal jsem, že půlnoc strávím v shuttle-busu, jehož jsem byl jediným pasažérem. Jenže cesta s hovorným dědulou, jehož zároveň Honza pasoval na svého poradce v oblasti móda a odívání, uběhla nečekaně rychle a do Downtownu jsem se dostal už za deset dvanáct.
Dovézt se samozřejmě necháváme k hotelu Westin, jednomu z nejluxusnějších v centru. Jak nás David správně hned první den upozornil, nemusí přece každý vědět, že bydlíme v jeden kilometr a století vzdálené ubytovně. Pohled na v luxusu se nacpávající papaláše mě vždy tak rozlítí, že se již nemůžu dočkat proleželé matrace a vůně ethanolových výparů o několik ulic dál.
Tentokrát mě však zaujaly zástupy lidí srocené kolem kanálu Rideau (což je oblíbené francouzské pojmenování místních objektů – ulice, řeky, čtvrti, řady budov). Řekl jsem si tedy, že se podívám, jak Silvestra slaví v Kanadě.
Že by to nemuselo být tak špatné, jsem zjistil již poté, co jsem dorazil ke kovové zábraně značící, že jsem nezvolil ideální trasu. Už jsem se otáčel, když se přiřítil dohlížející policista a vysvětlil mi, že na oslavu se dostanu támhle doleva, po schodech nahoru a pak zase doleva. Cestou mě zastavil ještě jeden a raději si znovu ověřil, že ke kanálu trefím.
Na zamrzlé vodní hladině zde organizátoři vystavěli pódium pro rockový koncert zřejmě místní skupiny, kolem postával dav o velikosti mezi karlovarskou a plzeňskou návštěvou. Minuty ubíhaly stejně rychle jako svižná hudba a mě začínalo překvapovat, že jsem kolem sebe dosud neviděl ani prskavku. Na divení ale není čas, bez trapných tanečků a projevů již odpočítáváme. Pět, four, trois… každý podle svého.
Máme tu rok 2009. Nijak zvláštně necítím, jen pořád čekám, kdy přijde slibovaný fireworks. Nakonec se jím ukazuje několik různobarevných spršek jisker vyslaných nedaleké vládní budovy. Popravdě ve Varech takhle vypadá oslava narozenin průměrného Rusa.
Lidé kolem mě si navzájem blahopřejí, na záda mi padá několik konfet. Netrvá to déle než pět minut. Žádné hlasité halekání, střepy na chodníku a po celém městě strachem kňučící psi. Po ohňostroji již nejsou ani památky, úklidovou službu rozhodně nečeká celodenní šichta.
K důstojné atmosféře určitě přispívá i zákaz popíjení na ulici, který zde v Kanadě platí. Dále je tu patnáctistupňový mráz, který nějakému křepčení také nepřispívá. Zahalené postavy míří zvolna domů, ani puby nejsou zcela zaplněné. Stejně jako pro mě je i pro Kanaďany příchod nového roku moment, který stojí za to si připomenout, ale jinak nijak zásadně nemění zaběhnuté pořádky.
