Chcete se bavit? Chcete vyrazit po večerech za zábavou? Tak to jste na špatné adrese. Moorheadský pokoj číslo 118 rozhodně není jedním z nejtišších v okolí. Když rozdýcháte první smyslový (čichový i oční) šok, připadáte si jak v pařmenském doupěti. My ale po večerech nevyrážíme na okusení amerického nočního života. I když…
Normální den vypadá takhle. V devět hodin mi začne zvonit můj protivný budík. Jako první otevřu oči a neochotně vytáhnu promrzlé nohy (netopíme – David by byl nerad) zpod deky a poprvé ještě jemně vzbudím oba mé mužské protějšky. Podruhé méně jemně a potřetí už nahlas mluvím a roztahuji závěsy. Na pochoutky místní snídaně totiž nikoho nenalákáte. Osobně snídám v liché dny jablečný, v sudé dny pomerančový džus.
Po jídle kluci ještě zalezou do svých postelí a já zůstávám vzhůru. Odpoledne nás čekají utkání a rozhovory, večery trávíme pokřikováním a datlováním svých objektivních reportů. ČTK, idnes.cz, ČTK, idnes.cz, ČTK,… jako na běžícím páse. Tak nějak bych ve zkratce popsala jak se tu vlastně máme.
Když jsme se v úterý dopoledne vydali na nákupy, nemohla jsem uvěřit vlastním uším. Místo posnídaňovém dýchánku jsme vyrazili mezi lidi! Ještě bych chtěla poznamenat, že Fargo a blízký Moorhead u mě vyhrály minianketu o nejvíce zapadlé místo, kde jsem kdy psala. Kam se podíváte, najdete rovinu, dlouhatánskou silnici a obrovská auta. Z čistě ženského hlediska naproto netuším, proč kluci jsou z těch plechových potvor tolik nadšení. Říkali něco o osobní svobodě cestování a o cestovních obrech… Doufám, že mluvili o autech.
Obchodní centrum je ale najednou něco tak ohromného, že bych bývala ani nevěřila, že to tady najdu. Nádherné nové navoněné obchůdky, plno šperků, hadříků, voňavek… prostě paráda, pro jiné Eden:-) Původně jsem si myslela, jak hrozně budu kluky svým pobíháním od regálu ke stojanu obtěžovat, ale mohla jsem být v klidu. Respektive jediným, kdo se nudil, byl David. Avšak k promrzlým nohám a mrazivých nocím jsem se jen v duchu pousmála. Navíc jsme několik nocí před vycházkou slyšela povídání o staré dobré vodě po holení Diplomat a něco o Indianu Jonesovi, jemuž fandí i Mishan. Takže jsem se ani moc nedivila.
S Tomášem jsme se dobrovolně nechali pohltit do shoppingu a postupně jsme se svými úlovky navzájem chlubili. A bylo čím. I když domů rozhodně s prázdnou nepojedeme, proti našim reprezentantům jsme úplní žabaři. Já dokonce povezu ve svém kufru Marku Mazancovi jeho nákupní tašku, protože se mu už prostě nevejde nikam sbalit. Když jsem si dneska na rozhovorech přímo v hotelovém pokoji naší reprezentace vyslechla cifry, které tu Češi za oblečení a doplňky nechali, jen tak zběžně jsem to přirovnala k výplatním částkám, které mi od eSports.cz přilétavají na účet, a protočily se mi panenky.
Když už jsem nakousla naše kluky, reprezentanty, nutno dodat, že s námi spolupracují úplně maximálně. Sice velmi pokrytecky zneužívám a v přeneseném slova smyslu znásilňuji Plzeňany, aby přinesli, vyřídili, domluvili, ale fungují stoprocentně. Dokonce si troufám říct, že pokud by takto hráli na ledě, kde by nějaká Amerika byla.
Například dneska – měli jsme naplánované online rozhovory pro idnes.cz s Markem Sýkorou (na svá bedra si tuto starost vzal David), tn.cz s kapitánem Michalem Poletínem (zvládl Tomáš) a já pro deniksport.cz s brankářem Filipem Novotným. Nejprve nám od Kuby Hlaváče dorazily pouze přihlašovací údaje bez odkazu, kam je zadat, a pak jsem zjistila, že je v heslu drobná chyba. Létala jsem v hale, kde jsme rozhovory psali, nahoru dolů jako fretka, zmateně gestikulovala, ale Filip zůstal v klidu. Do háje mě neposlal, a dokonce vydržel až na hotel, kde jsme zodpověděli poslední otázku.
Máme tu hodně napilno, navíc jak všichni víme, David je maximalista a perfekcionalista, takže se na nás nezlobte, když na další příspěvek budete čekat den či dva.
Každopádně nám mačkejte palečky zítra v noci… tedy nám speciálně ne, ale našim reprezentatům. Čtvrtfinále s Amerikou asi procházkou kolem Ordinace v růžové zahradě nebude.
