Hokejové mistovství světa do osmnácti let je již minulostí. Ač se v nejčtenějších, nejposlouchanějších nebo nejsledovanějších českých médií nedočkalo nijak valné pozornosti, něco rozhodně naznačilo.
Jenom taková předsuvka před popisování zážitků apod. Taková ta hokejová. Jak jsem měla na vlastní oči možnost zhlédnout, česká hokejová mládež je na tom špatně. Ne tolik jako slovenská, ale je to tak. Fyzická, psychická a někdy i morální stránka hráčů ani zdaleka nestačí těm nejlepším. Proč? Protože před tím spousta lidí zavírá jak oči, tak uši a hlavně dveře. Nevidí, neslyší, neřeší. Měli by absolvovat takovy turnaj na vlastní kůži a co víc! Ještě si třeba zkusit nějaký online, kdy povětšinou řešíte akce soupeřů. To by asi tak stačilo… Teď už jen ty zážitky:-)
Místo konání jsme opouštěli v pondělí po pozdním obědu s Aaronem, ke kterému jsem nakonec našla i já přátelskou cestičku. Čekala nás celkem dvě přehupsnutí na jiný let, ale ČR nás (tedy alespoň mě) táhla svým magnetem.
Ještě je potřeba poznamenat, že já jsem si cestu mohla užívat. Měla jsem odpracováno, všechny zvuky odeslané, články poslané a zveřejněné. Ne tak moji mužští kolegové. David se totiž poslední večer rozjel ve velkém stylu a troufám si říct, že vyprávění z tohoto večera sice v cenzurované podobě, ale přeci jen zazní na nějakém z jeho budoucích srazových projevů. Takže ten rozhodně poslední noc strávil spánkem… No a Tomáš – ten s odkazem na Davidovy hodnotící soudy, jimiž prokládal nedělní-pondělní noc v našem pokoji, taktéž nepracoval. Prostě je po cestě domů ještě čekaly nějaké ty články.
Jak jsem se dočetla v posledním mailu, který mně a Tomášovi, David odeslal, přímo jsem si cestu užívala. I když se mi na mysl vkrádal ztrpklý tón tohoto konstatování, měl naprostou pravdu. Dlouhý let přes moře jsem prospala pěkně pod dekou, poslouchala jsem Aaronem doporučenou Taylor Swift a chvilku měla hlavu položenou na okýnku, chvilku na pánovi vedle mě. To mi potvrdili i hokejisti, se kterými jsme přesun z Minneapolis – Praha absolvovali.
V Amsterdamu na nás čekalo sedm a něco hodin, během nichž jsme se museli zabavit. Chlapci je pojali zodpovědně a začali pracovat. Já jsem je strávila s hráči, se kterými jsme prolezli letištní halu dokonale.
Do Prahy jsme dorazili taktéž v pořádku, stejně jako naše zavazadla. Takže na hodnocení celého pobytu mi zbývaly jen české noci.
Přemýšlela jsem hodně o tom, jestli mi tenhle pracovní výlet stál “za to”. Přeci jen letos maturuji a takové vytržení mi možná způsobí nějakou tu stresovou chvilku při polykání několika set stránek učebnic. Navíc jsme si s kluky prohodily důrazným způsobem názory ohledně celé “slovenské” aféry, kterou jste jistě zaznamenali i vy. Kolem a kolem ale určitě nelituji. Co mi to přineslo, ještě nevím. Co mi to odneslo, nestojí za řeč. Jen týden a něco s mými blízkými. Nicméně plusy snad budou daleko znatelnější. Nechci tu dlouze rozepisovat kravinky ohledně možných pracovních nabídek, důležitých kontaktů a dnech strávených mimo Evropu. Plus důležité kamarádské vztahy s lidmi, kteří za to podle mého stojí. Včetně Toma a Davida.
Prostě nejen proto se vyplatí zvládat mládžníky a obětovat jim nějaké to odpoledne, nebo nějaký ten víkend. Může se totiž stát, že zrovna na vás David ukáže a pojedete s ním propracovávat hodiny do dalekých nebo i do bližších končit. A budete se mít zatraceně fajn.
