Je to skoro přesně dva roky, kdy jsme s Tádou a Sukim vyrazili do Montrealu. A někde tam v restauraci “La Cage Aux Sports” jsme nad pátým pitcherem Molsonu přemýšleli, kam pojedeme příště. Domluvili jsme se, že někam určitě vyrazíme a že to musí být trochu exotická vyjížďka.
Přece jen, Paříž je jen trochu dražší Praha a navíc se tam nehraje pořádný hokej. Nelákal nás ani Řím, kam sice vedou všechny cesty světa, ale hokej Římem projel jenom v rychlíku. Hodně nás lákal Nashville. Toužili jsme poznat americké město, které se učí lásce k hokeji a pořád se jí nemůže naučit, i když se do toho rvou pořád milióny dolarů. Z podobných důvodů jsme uvažovali i o Miami.
Všechno to jsou ovšem finančně poněkud nedostupné destinace. Možná bychom na cestu našetřili, ale museli bychom tam žít jako největší nuzáci o chlebu a dietní pepsi cole. Kdo prošel svět křížem krážem, spolehlivě potvrdí, že nechutnější chléb než je ten americký, nekoupíte.
Když v létě 2008 Jaromír Jágr přestoupil do Omsku, bylo rozhodnuto. Podíváme se na Sibiř. Pro mě bylo už dlouhá léta největší touhou vidět, v jakých podmínkách žili mí prarodiče a rodiče v padesátých letech. I já chodil jako malý kakat do kadibudky na zahrádku, i já chodil pro vodu s vědrem ke studni, i já jako malý kluk držel s babičkou a dědečkem černé hodinky při výpadcích elektrického proudu. Byl jsem malý kluk a neměl jsem z toho rozum, navíc to byla osmdesátá léta. Já se toužil vrátit ještě o pár desítek let zpátky. Do doby, kdy lidi neměli k dispozici takové vymoženosti jako dneska, ale na druhou byli pokornější a žili v těsnějším sepětí s přírodou.
Bohužel, stroj času ještě nikdo nevynalezl, takže nám nezbývalo, než se podívat na jihozápadní Sibiř.
Druhý důvod návštěvy Omsku byl pro mě ten, že mě v sedmém největším městě Ruska nečeká žádná dietní kola s chlebem, ale město, kde si budu moci koupit, po čem zatoužím. Městská doprava za pět korun, ubytování v hotelu za tři stovky na noc… Navíc, člověk má chtít poznat svět a v Omsku ho pozná víc, než v načančané Pařiži nebo Nashvillu.
Trochu z nostalgie jsme se s Tadeášem rozhodli, že to vezmeme přes Moskvu, kde jsme se ubytovali v Českém domě. Tam jsme před třemi roky prožili ještě se Zetym a Michalem Žáčkem během mistrovství světa 2007 po dlouhém půstu jeden z největších hodokvasů moderní éry novověku :-). Na šampionátu v Moskvě jsme drželi nedobrovolnou dietu, restaurace měla dobrá pouze jména (vzpomínám, že jsme byli například ve Sputniku). Připomínaly restaurace čtvrté cenové skupiny v kulturních domech za komunistické éry. Seprané ubrusy, otrávené servírky a hlavně jídlo bez chuti.
Hlad je opravdu nejlepší kuchař, takže když jsme po deseti dnech bídy zavítali do Českého domu, deset hodin v kuse jsme hodovali a pořád jsme neměli dost.
Toužili jsme to prožít znovu a navíc jsme chtěli Sukimu ukázat Rudé náměstí, obchodní dům Gum, kde je více prodavačů než kupujících a přesto tento dům prosperuje. Chtěl jsme mu ukázat nejlepší a nejkrásnější metro na světě. Byl jsem v New Yorku, San Franciscu, Londýně, Stockholmu, Vídni, Montrealu, Torontu, ale Moskva to je opravdu jiný level. Každá stanice je vlastně architektonickou památkou…
Hlavním cílem naší krátké moskevské zastávky ovšem byla návštěva sportovních akcí. Zašli jsme do Ledového paláce, kde jsme shlédli jako akreditovaní novináři utkání CSKA – Chabarovsk a později odpoledne pak v areálu Sokolniki ze sektoru VIP (lístky zajistil Suki od paní Říhové, manželky trenéra Spartaku) zápas Spartak Moskva – Nižněkamsk. Nechyběli jsme ani na Davis cupu Rusko – Indie, kde si mohl Tadeáš poprvé ověřit, proč si ho Lukáš Dlouhý nemůže splést s Leanderem Paesem.
Vrcholem naší cesty však byl Omsk. Město, kde za padesát let znamená včera…naší cesty však byl Omsk. Město, kde za padesát let znamená včera…
