Byl to prý nějaký řecký filozof, který vynalezl jedinečný recept na šťastný život- každé ráno snídal žábu. Do nového dne tak vstupoval s tím, že to nejhorší má za sebou a cokoli se mu až do následujícího jitra přihodí, nepřebije odpornou chuť snídaně.
Z variant, jak se dostat do Běloruska na mistrovství světa, existovaly dvě reálné. Dlouho to vypadalo na mnou preferovanou jízdu vlakem, nakonec ovšem padla volba na 25 hodinovou štreku obstarožním patrovým autobusem Neoplan. Áda pravil, že by mu ve firmě zbytečné výdaje na víc neodpustili, a za peníze, které ušetříme, se budeme v Minsku cpát jak o pouti. Já jsem už něco srovnatelného kdysi absolvoval při výletu do Londýna, o to méně jsem se díky této předchozí neblahé zkušenosti na nekonečný a monotónní opruz těšil.
Hned po nástupu jsem se zařekl, že nepoužiju záchodku uvnitř vozidla a má-li můj holý zadek někam usednout, bude to jedině mísa z porcelánu. Moje odhodlání se pak stupňovalo geometrickou řadou během ubíhající cesty. S Adamem jsme totiž navíc zaujali strategické místo nad schůdky do horního patra, kde bylo dost místa pro nohy i pro takového kolohnáta, jakým více než dvoumetrový kolega bezesporu je. Co se však linulo čas od času zespoda z hajzlíku, byl puch jak vopic, nebo chcete –li, jak když se odkope cikán. Náš nos si na nepříjemný odér bohužel nezvykl, smrádek naopak nabíhal na intenzitě s počtem uživatelů, kteří se v tmavé místnůstce vystřídali.
Na dlouhé cestování není vůz vyrobený odhadem v roce 1976 stavěný, celou noc jsme strávili pátráním po poloze, ve které lze usnout. Pokud sami o nějaké víte, nenechávejte si ji pro sebe a zkuste nám jí popsat tak, abychom se mohli vyspat aspoň cestou zpátky. Náš šéf zabral jako jediný, dle svých slov totiž poslední dny trpěl spánkovým deficitem a ke úspěchu mu pomohlo i několik mohutných loků z mého Jima Beama. Za fakt, že my dva s Adamem jsme nespali ani minutu, tedy může alkohol, respektive jeho nedostatek. Tuto chybu jsme se zavázali propříště napravit.
Ačkoli jsme během celodenního drkotavého cestování trpěli, z autobusu jsme vylezli docela čilí a díky pomoci Aleny, studentky z Prahy, která umí česky, jsme dokonce ani příliš nebloudili směrem k našemu apartmánu. Nečekaným problémem byla, jak se později ukázalo, nezměrná délka ulice, v níž jsme ubytovaní. Prospekt Nezavisimosti měří na délku asi jedenáct kilometrů kilometrů a my se museli s veškerým vybavením dostat z jednoho konce na druhý. Cestou jsme se stavili na „povinné“ sushi, kde se chudák Adam se tvářil, jako by do sebe soukal nekřesťansky drahé japonské speciality za trest. Mně to chutnalo, nedokázal jsem si ale odpustit poznámku, že letět místo autobusu letadlem, žral bych klidně celé dva týdny rohlíky se sejrem.
Z města jsme zatím kromě příjezdové trasy a hlavní třídy mnoho neviděli. To, co jsme ale zatím stihli zaznamenat, je všudypřítomná majestátnost a architektonická velkorysost zdejší výstavby. Stejně tak je všude čisto a k mému zklamání jsme až na pár propagandistických billboardů a několik soch Lenina nenarazili na žádnou pořádnou známku totalitního zřízení, jaká by byla hodna poslední diktatury v Evropě. Já pevně doufám, že během následujících dní budeme moct nahlédnout pod slupku nablýskaných bulvárů a přičichneme i k prohnilosti policejního státu, všudypřítomnému strachu a nesvobodě.
Nakonec pár krátkých poznámek:
Ruština, potažmo běloruština je jazyk velice příbuzný našemu mateřskému. S trochou východního přízvuku stačí mluvit česky, a zdejší porobený, avšak pohostinný lid vám bude rozumět. Ádovu „ja vyndáju“ nebo „buděme zastáviť“ se Adam směje i po desátém zopakování.
Na běloruských hranicích po nás kromě pasu nechtěli ani pojištění, ani prokázání se dostatečnou hotovostí. Přísnost celníků ale podle naší kamarádky Aleny závisí na jejich momentálním rozpoložení.
Ten nejvyšší z Esports si splnil sen a stal se milionářem. Ve směnárně na autobusáku obdržel za své dolary přes 4 600 000 běloruských rublů, což je doslova pořádný balík.
Pivo v plastu nepatří do české kultury. Alespoň si to myslí dvě třetiny naší výpravy. Zbylých 33 procent má za to, že český pivař je sice konzervativní, i jeho ovšem nakonec dostihnou moderní trendy. Pravdu ukáže budoucnost.
Ve druhé větě: “navíc” je jedno slovo (dohromady), jinak to nemá chybu