Hokej včera teda nic moc. Spíš nic, než moc. A když už není hokej, jsme rádi, že nám do tiskáče přinesli aspoň hokejíček. Potom, co jsem porazil v základní skupině Ádu 3:1 a Adama sice jen v přípravě, ale zato několikrát a s vysokým rozdílem, prohlašuju se nejlepším hráčem české výpravy. Na lepší než dělené třetí místo v turnaji novinářů to ale bohužel nestačí.
Nebudu si nalhávat, že bych třeba mohl vyhrát, organizátor turnaje byl neporažený a neporazitelný, podobně tak jeho kolega na druhém místě. Při hře se celkovému vítězi na čele hromadil pot a při každém gólu se soupeři omluvil. Třeba Adamovi řekl “sorry” asi sedmkrát. Mám dokonce podezření, že si celý turnaj sám zorganizoval, aby si ho taky sám vyhrál. Nicméně to byl zážitek, hlavně klíčové semifinále. Tam mě v jednom kuse zkušeně koučoval David a já prohrál hladce 8:1 a 6:1. Bez pomoci mistra teorie bych byl určitě prohrál menším rozdílem.
V zápase se Švýcarskem jsme zkompletovali sbírku technických problémů s kamerou. Přestože jsem nabíjel baterku celou noc, na place mi hlásila výdrž tři minuty. Naštěstí, stejně jako ve všech předchozích případech,jsme ovšem situaci zvládli a až na poslední gól natočili vše, co jsme chtěli díky přímému napájení ze sítě. Co se nám s Adamem nepovedlo, bylo střídání u kamery a reportu během zápasu. Zatímco já už mám natáčení trochu v ruce, můj ostravský kolega u toho stál poprvé a na výsledku to je poznat. Já zase váhal u reportu a tak oba výstupy skončily za naším standardem.
Měli jsme si tady vyzkoušet všechno, co se týče práce s videem nebo příspěvky do rádia, byla to víceméně moje one man show. Na druhou stranu Áda a Adam se postarali o téměř všechny onlajny a reporty. Ono to je prostě hrozně poznat. Specializace vede k efektivitě a jak říká přísloví Jack Nicholson v mém oblíbeném filmu Přelet nad kukaččím hnízdem parafrázujíc známé přísloví, je lepší dělat jednu věc dobře, než deset věcí blbě. Fakt je, že co se týče psaní reportáží pro Idnes, zůstávám praxí nedotčen a je to pro mě trochu škoda.
Máme za sebou i nákup suvenýrů. Vyměnil jsem si sto dolarů za 300 000 rublů a vyrazil s kolegy do obchodu pro anglicky mluvící možná trochu nevšedně pojmenovaného obchodu “Cum” (Centralnyj Universalnyj Magazin). Co jsem se ptal místních, z Běloruska se vozí nejčastěji vodka a čokoláda. To první bych věděl i bez nich, na čokoládu jsem ale zvědavý. Snad mi dá někdo z obdarovaných aspoň ochutnat. Portérty Lukašenka jsem k mému zklamání nikde prodávat neviděl, a to ani u stánku s náboženskými ikonami.
Na městě je dobře vidět, že se připravuje na mohutné oslavy výročí 9. května. Všude visí plakáty s rudými hvězdami, srpy a kladivy. Rusové a potažmo i Bělorusové nevnímají druhou světovou válku jako my, jmenuje se u nich “velká vlastenecká” a začíná pro ně až německou operací Barbarossa, která zahájila boje na východní frontě. Mám dojem, že v Bělorusku lidé považují svůj stát tak trochu za nástupnický po SSSR. Velkou říši mají nejspíš stále za svou, i když by toto téma asi bylo spíš na odbornou studiu odborníků než na jeden ušmudlaný odstavec na blogu.
Z kraje:
Došly mi ponožky, tak si asi na zítřek budu muset nějaké vyprat. Asi je hodím do pračky, bojím se, že bych praní v ruce nezvládl.
Koupil jsem si epesní čepičku v běloruských barvách s velkým kulatým státním znakem. V Minsku se kupodivu moc takové oblečení nenosí, mám dokonce pocit, že se na mě občas lidé v metru dívají divně.
Jak jsme na začátku byli zvědaví na místní patoky, aniž bychom o tom nějak zvlášť mluvili, postupně jsme se úplně přirozeně vrátili k Plzni. Zvyk je železná košile.
Včera jsme se konečně dostali na brusle. Bohužel ale byla zima a venku pršelo, takže jsme si to neužili tak, jak jsme si představovali. I tak jsem ale rád aspoň za nějaký pohyb.
Zbylo mi ještě přes 100 000 rublů. Když nepočítám smetí v hodnotách od 10 do 500, které si asi přivezu domů jako suvenýr a budu s ním hrát monopoly, měl bych asi ještě něco proinvestovat. Doufám, že množství vyvezeného alkoholu není příliš omezeno.
