Cesta na šampionát v Německu pro mne začala v den prvního zápasu Německa s USA (Gelsenkirchen – rekordní návštěva). To jsem se vydal žlutým autobusem do Prahy, kde jsem do devíti večer (od sedmi p.m.) čekal na Jardu „draka“ Svobodu z Šumperka. Když jsme se sešli, jeli jsme k tetě do Průhonic, kde jsme měli domluvený nocleh. Něco po jedenácté hodině jsme k ní přijeli a dostali jsme zdravou večeři na noc. Možná, že kdybychom věděli, jak se najíme další dny, vyjíme jí celou ledničku.
Sobotní ráno patřilo brzkému vstávání a přesunu z Průhonic do středu Prahy k hospodě „Na staré kolárně“, kde jsme měli sraz s Vaškem Trávníčkem ze Vsetínské redakce, ale hlavně s našim vrchním fotografem a řidičem Rojem. Když jsme se v 8:00 sešli před restaurací, naházeli jsme naše věci do půjčené – nárhadní – škody fabie (protože Roj své auto boural) a vydali jsme se směr Plzeň, kde jsme měli vyzvednou šéfa Davida Schlegela.
Po příjezdu do Plzně a krátkém hledání jsme našli dům na předměstí, kde David společně s rodinou bydlí. Přibrali jsme ho do vozu – už začaly sardinky – a vyrazili jsme. Trošku nás zbrzdila skutečnost, že nemáme benzín, takže jsme museli načerpat. Načež Roj řekl, že jedině u benzinky ONO. Jenže David, přestože je z Plzně nevěděl, kde je. Takže první zabloudění přišlo už v Plzni, respektivě její okrajové části, kde byl navíc uzavřen jeden most, takže byla zavedena objížďka, která nám zrovna dvakrát nepomohla. Prostě jsme chvílemi nevěděli, kam jedeme. Máme však ústa, a zeptali jsme se na cestu. Po ochotném nasměrování od pána v monterkách jsme našli správný směr a nakonec i vytouženou benzinku pod Rojovým zvoláním: „To je ONO.“
Z benzinky už byla cesta na dálnici snadná, protože ji Roj už několikrát absoloval. S jednou protahovací zastávkou a jednou „nanukovou“, protože David nám musel koupit svoji zamilovanou německou zmrzlinu, kterou když vidí, neodolá, jsme dojeli do Mannheimu asi kolem třetí hodiny odpolende. To znamenalo, že krásně stíháme první zápas sobotního dne mezi Kanadou a Itálií. SAP Arenu jsme našli v klidu, přestože jsme celé Německo projeli skoro bez mapy. Jediné podklady, které David z domu vzal vypadaly tak, že v nich Mannheim ani nebyl. To David rychle předvedl tím, že otevřel mapu, ukázal prstem mimo ni a prohlásil: „Tady někde je Mannheim“. Ale nebylo to daleko za hranicí mapy, takže jsme aspoň věděli, jak se orientovat.Nic již nemohlo zabránit tomu, abych nenajezený a nenapitý poprvé spatřil utkání na mistorvství světa živě.
Z venku jsem byl ještě rozmazlený od slunce a ve výšce asi dvaceti metrů nad ledovou plochou, kde je (tmavší) novinářský sektor jsem na jména hráčů téměř neviděl. Tribuna je navíc v rohu arény, takže viditelnost čísel a jmen hráčů, kteří zrovna hrají na druhé straně hrací plochy, je velmi špatná. Ale velká čísla se poznat daly. Je to možná jen má doměnka a měl bych si zajít k očařovi.
První zápas uběhl, druhý večerní následně také a nezbývalo, než se vydat hledat hotel. Ze stadionu jsme odjížděli asi ve dvanáct hodin, takže venku byla tma – pochopitelně. Opět jsme nebyli vyzborjeni předběžným plánkem cesty, ale měli jsme alespoň mapu ze stadionu, kde byl střed města i SAP Aréna. Po troše bloudění a dvojnásobném (tam a zpět) přejetí řeky Rýn jsme hotel našli. Chvíli jsme sice čekali, než nám přijde turecký „děda“ otevřít, ale nakonec jsme se dočkali. Čekání na ulici nebylo moc příjemné, protože podle kolem chodících občanů jsme hned poznali, že bydlíme v turecké čtvrti. O den později, jsem se však přesvědčil, že nebude tak zle, protože jsem v noci viděl kolo normálně uvázené na zámek na ulici, takže to snad budou slušní lidé. Pro srovnání musím uvést Barcelonu, kde někdo udělal stejnou věc (chybu) a ke stojánku mu zůstal zámkem přivázaný pouze rám kola – přední vidlice, řídítka, brzodvá lanka i kola chyběla.
Ubytovali jsme se a v klidu usli. V neděli ráno jsme vstávali kolem osmé a šli z pátého patra, kde bydlíme, dolů na snídani. Turecký „děda“ má i tureckou „babičku“, která snídaně v malé místnosti chystá. Probíhají formou švédského stolu a asi se hodně divila, kolik jsme toho na snídani po předešlém dni snědli. Po snídani jsme si vyprosili pokoj v prvním patře, kam dosáhne signál wifi internetu zespoda z recepce a udělali jsme potřebnou práci. Ostatně takhle vypadá každé ráno, když nespěcháme dělat rozhovory po trénincích.
Po sbalení se vydáváme do nedalekého (500 m) podchodu, kde je zastávka šaliny číslo 2, která v tomto místě na chvilku zajíždí pod zem. Už jsme zde potkali různé lidi, asi jako v Brně na hlavním vlakovém nádraží, nebo v Praze před ním. Ale naštěstí nás neotravují, takže se není čeho bát. Dvojkou dojedeme až na Paradeplatz, což je obdoba brněnské ulice České, tedy centrální místo, kde se střetávají různí lidé i hodně linek městské hromadné dopravy, kterou máme jako akreditovaní novináři zdarma.
Chvíli než přijede šalina číslo šest, čucháme všudypřítomné lahodné vůně z okolních kebabáren. Odprostí nás od nich až vstup do vozidla dlouhé šaliny, kde jsou úplně vzadu i stolky. Jejich význam nám zatím není jasný a vyvolal bouřlivkou diskuzi.
Šestka nás veze až k mannheimské SAP Areně, která z venku připomíná velikostí spíše fotbalový, než hokejový, stadion. Na něm už si vezmeme místo v press centru a děláme, co je třeba (příprava na zápasy, odesílání našich prací, nebo jezení v přítomné jídelně). Jídlo v press centru stojí 5 euro, ale je alespoň teplé a obměňuje se každé cca dvě hodiny.
Po přípravách následuje první zápas, který začíná vždy v 16:15 a po něm krátká mezera před druhým (20:15). Na stadionu hned po druhém zápase píšeme článek pro web osporte.sk, který má uzávěrku ve 23:30. Kolem dvanácté každý den ze stadionu odcházíme. Cesta zpět je věsměs stejná, jen s rozdílem, že z náměstí už jdeme pěšky, protože šalina jezdí v noci po hodinách a rychleji jsme v hotelu Garni Haase (garni – zajíc) pěšky.
To jsou mé první pocity z mistrovství. V dalších příspěvcích se určitě zamyslím nad zdejší fanouškovskou základnou a výkony hráčů, kvůli kterým je hokej tak krásná hra.
