Jednoho krásného dne se mi ozval Aleš Strouha se zprávou, jestli bych nechtěl jet do Švédska. Už při této otázce jsem věděl, že pojedu. Na celou misi jsem se samozřejmě hrozně těšil. Odjezd byl od pražského sídla eSports v půl šesté. Na zmíněném místě jsem se poprvé setkal a zároveň seznámil s Ádou a s Adamem Sušovským. Oba jsem viděl poprvé v životě a setkání bylo velice příjemné. Po zabalení potřebných komponent jsme se metrem vydali za posledním členem výpravy – Rojem. Také Roj byl další člověk od eSports, se kterým jsem měl poprvé čest se seznámit. U Roje doma se odjezd trochu opozdil, protože jsme ještě museli dořešit drobnosti ohledně cesty trajektem.
Po opuštění Rojova domku jsme přešli pět ulic a došli k našemu autu. Hned na první pohled bylo specifické, protože bylo polepeno nálepkami, kde stálo „Náhradní vůz zdarma“ nebo „Dopravní nehody“. Roj se jako zkušený matador ujal řízení jako první. Bylo nutné vzít co nejdříve benzín a to jsme udělali těsně za Teplicemi. Při této příležitosti jsme si také došli do restaurace, kde jsme se navečeřeli. Roj, já a Adam jsme si objednali pizzu a Áda si dal nějaké „sere-bele“. Nejlepší okamžik přišel v momentě, kdy si Roj posypával svou pizzu chilli papričkami, a Áda se zeptal, jestli je může ochutnat. Plný elánu si chilli papričku strčil do pusy a pak pro nás následovala zajímavá podívaná. Nejen, že zrudnul, ale navíc mu došlo pití a tak chudák musel trpět s chilli papričkou v puse. Samozřejmě, že to nešlo vydržet a tak papričku vyplivl do papírového ubrousku a žár v puse uhasil coca-colou, kterou jsme mu věnovali. Pizzy byly výborné, dokonce jsme je celé ani nesnědli a tak jsme si je nechali zabalit na cestu směr Stockholm.
Po přejezdu hranice ČR – Německo začala ta lepší část cesty. Malá nepříjemnost se přihodila při nočním průjezdu pod mostem v severní části Německa. Policie uzavřela průjezd a jeřáb na několik desítek minut pracoval na silnici. Chvilku čekání nám zpříjemňoval hlavně Adam, který čile pokukoval a komentoval slečnu v sousedním autě. Netrvalo dlouho a v cestě jsme mohli pokračovat. Po příjezdu do přístavu na trajekt jsme měli asi dvě hodiny čas, takže jsme se šli projít po okolí a poté také spát. Nalodění proběhlo bez větších komplikací a čtyřhodinová cesta přes moře začala. Trajekt nabídl několik heren a restaurací. Pobyt na venkovní palubě byl nemožný, protože foukal silný studený vítr a tak jsme si palubu jen několikrát prošli. Po příjezdu jsme ihned rozjeli svou pouť po Skandinávii. Roj se opět ujal řízení, kterého doplnil hlavně Adam a na menší úsek také já. Celá cesta až na několik výjimek byla po dálnici. Největší zážitek přinesla zastávka u McDonald’s. Již při příchodu nešla díky Adamově vlivu přehlédnout prodavačka, která měla tvář jako andílek. Adam se zamiloval na první pohled a hned si vyrazil koupit coca-colu a Cheeseburger k švédské blondýnce. Bohužel ale Adama u přepážky obsloužil druhý prodavač, který evidentně podobně jako Adam usiloval o blondýnčiny úsměvy. Cesta ale pokračovala a asi 600 km dlouhý úsek jsme zvládli za nějakých 6 hodin. Po celou dobu od zmíněné zastávky nejmladší člen výpravy stále obdivoval krásu a dokonalost milé blondýnky. Stockholm, jak to definoval Roj je opravdu 3D město. Jeho specifika spočívala v několika úrovňové komunikaci. Není problém vidět přízemní silnici, nad ní most a nad tímto mostem ještě další most. Samozřejmě, že pod tímto vede tunel nebo metro. Ale k věci. Představte si, že jedete a hotel, kde bydlíte, je na levé straně. Takže logicky jsme zahnuli z dálnice doleva. Ale co se nestalo. Stockholm nás zavedl na stranu pravou. Pravidlo, že odbočka vlevo znamená odbočku vpravo, se zopakovalo hned několikrát. Takže, když jsme jeli vlevo, tak jsme vyjeli vpravo, když jsme jeli vpravo, tak jsme vyjeli vlevo a nejhorší situace byla v případě, že jsme chtěli odbočit vpravo, takže podle zavedeného systému jsme zahnuli vlevo a kupodivu všem jsme vyjeli opravdu vlevo a ne vpravo, jak jsme přepokládali. Nicméně na hotel jsme v poklidu dorazili a etapa pobyt na hotelu, který se jmenoval Formule 1, mohl začít…
