Hotel Formule 1, kde jsme byli ubytovaní, byl tradiční motelový komplex, kde bych vydržel bydlet asi tak pět dní. Musím vyzdvihnout švédské snídaně, které byly výborné, ale odpočinek a relaxaci na WC jsme si kvůli chybějícímu prkénku nemohli vychutnat tak, jak bychom si představovali. Po příjezdu jsme si koupili wifi internet, který měl být na jeden počítač. Samozřejmě, že jsme toto opatření přelstili a na internetu byly připojený permanentně rovnou tři notebooky.
První večer na hotelu jsme si zpříjemnili vycházkou po nočním Stockholmu. Zašli jsme do jedné hospůdky, kde mladík, co si asi hrál na ochranku, chtěl po Adamovi občanku, aby zkontroloval věk. Kontrola proběhla v pořádku a tak jsme si dali jedno pravé švédské pivečko. Po zjištění, že stojí 64 švédských korun, jsme se raději po prvním a zároveň posledním pivku sebrali a odešli na hotel, kde jsme měli lahvovou Plzničku a „hartvalku“.
V sobotu jsme už vyrazili na hokej, kde jsem měl za úkol onlajnové přenosy. Vše proběhlo bez jakéhokoliv problému a večer jsme se vydali zpět na hotel. Cestou domu jsme se rozhodli, že se zastavíme v české restauraci Švejk. I když restaurace praskala ve švech, tak jsme si přeci jen sedli. Ke stolu nás pozval komentátor ČT a bývalý hokejista Martin Hosták. Celý večer bylo posezení s ním velmi pohodové a s točenou Plzničkou ještě famóznější. Malou kaňkou bylo zavirování Rojovo notebooku jeho vlastními stránkami ohf.cz
Neděle začala brzkým budíčkem. S Ádou a Adamem jsme se v sobotu večer domluvili, že v neděli ráno půjdeme do města. Po troše přemlouvání, kdy jsem Ádu s Adamem musel budit, jsme se vydali na metro. Stockholmské centrum je plné památek a historických ukazatelů. V poledne jsme se vydali zpět na stadion, kde jsem poprvé v životě živě vystupoval do rádia Hey. S Ádovo pomocí jsem to zvládnul a cesta domů mohla začít…
… kolem druhé hodiny ranní jsme na švédské dálnici jeli pohodovou rychlostí 100 km/h. V tom se ale na nás vyřítily policejní vozy a zastavily nás. Vše ale dopadlo dobře a cesta tak mohla pokračovat. Nejtěžší chvilka za celou dobu pro mě přišla paradoxně až v Praze. Jakožto Jihočech Prahu tolik neznám a když mě Roj vyhodil na zastávce metra dvacet minut před odjezdem autobusu Student Agency začal můj vlastní boj sám se sebou. Plný elánu, že ještě ten den se dostanu domu, jsem vzal kufr, igelitku a tašku s notebookem a sprintem jsem utíkal na metro. Tam se projevila má nezkušenost s pražskou hromadnou dopravou a místo na metro „B“ jsem doběhl na metro „C“. Jedna milá slečna mi poradila, že béčko je o patro níž, takže následoval další sprint. Metro jsem stihl tak akorát. Béčko mě vyhodilo na stanici Anděl, odkud jsem hodil další sprint na autobusovou zastávku. To mi zbývalo asi sedm minut do odjezdu. Naštěstí jsem se na nádraží ale rychle zorientoval a autobus asi o tři minuty stihl. Horká čokoláda mi cestou spravila chuť a možná také díky ní jsem z životního sprintu vyvázl bez jakékoliv nemoci či nachlazení.
Nutno podotknout, že s klukama jsme si užili plno krásných okamžiků a mě nezbývá nic jiného než říct „DÍKY ZA VŠE KLUCÍ!“.
