Jak už u eSporťáckých akcí bývá (milým) zvykem, po jejich skončení si nějak musíte všechno projít znovu, abyste vlastně zjistili, jestli se povedla. Procházím si inlinové mistrovství světa asociace FIRS potřetí a pořád nevím, jak vlastně slovy vyjádřit, co bych chtěla. Asi ta angličtinářská deformace, ale pro píšícího jedince docela peklo. Jedno je ale stoprocentní. Beroun 2010 byl jednoznačným úspěchem.
Pořád se tak nějak motám kolem toho, co jsem napsala asi deset minut po slavnostním ukončení. „Jsem nabouchaná zážitky, přetékám pocity a žiju z energie, kterou na mě kluci přenesli. A zítra zpět do reality, ale stálo to tu za to!“
Celé je to téma ohromně široké a já ho pojmu asi tradičně. První týden, kdy se konal médii méně preferovaný turnaj žen, byl báječný. Každý den se konaly čtyři zápasy, které jsme zvládli bezproblémově pokrýt. Jakožto jeden z ostřílenějších psů (v říjnu mi budou 4 eSporťácké roky) jsem strašně ráda pozorovala nováčky kolem, jak se ujali práce. Všichni kluci byli ohromně pilní, a to opravdu slovem pilní nechci nikoho urazit a ani ho nepoužívám se sarkastickým nádechem. Morálka nám trochu zahaprovala s vejleťákem Ondrou Flanderkou, hlavně ta vstávací část. Jakkoli si David dělal starosti o to, aby paní nepřišla na to, kolik nás vlastně na pokojích bydlí, nemělo to smysl. Ondru jsem viděla vstát dvakrát v době, kdy se mělo. Jednou jsem ho doprovodila za našimi ženami na snídani, podruhé jsem mu půjčovala moji již zdevastovanou myšku k počítači, jelikož ta jeho na notebooku umřela po zásahu jemné ručky. Jelikož je zarytý německo-mluvec, s bídáckou anglickou částí, jak se mně, Lukymu Peroutkovi a Tomovi Pavlíčkovi začalo velice rychle říkat, nám rozhodně nepomohl.
Sice jsme si s mými kluky říkali, kolik že to máme vlastně práce, hořekovali nad čtyřmi zápasy za jeden den, ale to jsme ještě nevěděli, co nás vlastně čeká. Anglická sekce pracovala totiž na velice jednoduchém principu, ty online, já report a ty ohlasy, já pak online, ty report a ty ohlasy, ty online, ty report a já ohlasy. Jak prosté, že? 🙂
Ani jsme se nenadáli a naše děvčata získala zlaté medaile. Z jednoduché protekce, související s krasobruslařskými kořeny, jsem se mohla já a Tom Soukup vyfotit se zlatou medailí. Tomáš také ukořistil ještě lepší snímek. Společně s kolegou Peroutkojc se vyfotili s Brůůůk Ludolph, nebo ja se ta hokejistka vlastně psala. Moje stručná charakteristika této kanadské hráčky s číslem čtrnáct zní jasně – ze svého týmu byla nejhezčí, ale pomyslete; holka, která si ve finále rozbije pusu o soupeřku, vstane, načež opět upadne, tentokrát na pohozené hokejce… no toto! Ale věřím, že se jí chlapci budou věnovat podrobněji 🙂
A tak nám začal druhý týden. Chlapci se kolem mě vyměnili, moji bídáci byli zanecháni a přibyla nám také další dívka, Bětka Vejrostová. A nejen ona přibyla – značně nám narostl i počet zápasů, a to díky/kvůli dvěma základním skupinám a navíc B výkonnostní skupině. Plus, samozřejmě, druhý týden byl ve znamení mužského turnaje, což jsem ocenila především já.
Slavnostní zahájení bylo pro mě něčím výjimečným, protože jsem dělala vlajkonošku našemu týmu. Jakkoliv je to shoditelné tím, že jsem blondýnka, tím, že je to jen jedna z asociací, a tím, že jsem k tomu opravdu přišla jak slepá k houslím, je to pro mě bombónek celého mistrovství.
A naši inlinový hokejisté vyhrávali jeden zápas za druhým, ale na zlato nedosáhli. Chtělo by se mi napsat – ženy OPĚT lepší mužů, ale s decentním klidem to přejdu. Jak vměstnat týden plný nasazení do pár řádek, aby tohle datloidní psaní někdo vůbec dočetl? Je to jednoduché. Představte si velký dort. Rozdělte ho přesně v polovině. A tu půlku dejte třem lidem a další půlku sedmi až devíti lidem (matika nikdy nepatřila mezi mé nejvýraznější klady). Říkáte si, že ta první polovina se má, co? Jojo, pokud ten dort neznamená porci 8 zápasů denně pro anglickou sekci, které se rozdělovaly podobným klíčem, jako jsem již naznačila. Musím ale jedním dechem dodat, že česká sekce se anglické snažila v rámci svých ranních a odpoledních směn pomáhat.
A tak bylo další mistrovství úspěšně za námi. A jestli na něco platí eSporťácká pravidla jasně, je to na morálku slavení. Ve dvě hodiny ráno jsme se doslechli o úspěšně stále otevřeném podniku a odešli jsme z něho po částech. První, méně odolná, v šest, druhá (menší část) v osm hodin. Ještě, že to neviděl David… To by bylo bídáků a žebrotínů 🙂
Chtěla jsem na závěr jmenovitě poděkovat všem, kteří se na Berounu 2010 podíleli. Ale bylo by to příliš dlouhé. Až moc, řekla bych. A tak vyberu jen pár, doufám, že se zbytek neurazí.
Především mým dvěma bídákům – Tomášovi a Lukášovi – za Paula večery, za Čtvrtý druh i Oko bere, za všechny společně odkoukané zápasy, které zahrnovaly derby jako Čína – Finsko, Francie – Španělsko, za lov kobylky, za zkoumání malířského umění v jídelně… prostě za celé dva týdny. Davidovi za jeho historky. Když jsi nebyl na snídani, bylo tam nesnesitelné ticho. Tomovi Soukupovi za společné psaní jeho článku, společné úšklebky nad stejnými podněty a za společně propovídanou poslední noc. Ondrovi Flanderkovi za jeho neutuchající německý kumšt, sportovní přehled, komentování čínské hromadné emigrace a za tu rebélii, kterou tam už v Berouně nikdy nikdo neměl a mít nebude. Peťovi Dejnožkovi za naše online přenosy z čínských zápasů. Míšovi Slavíkovi za jeho vůdcovskou rozvážnost a za zpěv při Barbie girl. Radku Barkamanovi za snášení mého komolení jeho přezdívky, ale hlavně za větu šampionátu: Hoď to dopředu a běž se radovat! A Tomáši Nejedlovi za jeho píšťalku a jeho DJování.
Děkuju ale všem, protože tyhle dva týdny byly namáhavé (dva dny jsem dospávala, i když možná hlavně tu noc), avšak byly úžasné. Díky.
