Následující den nás pan recepční alias Hlídač č. 47 zavedl do své provizní jídelny, kde jsme se mohli za pár drobných najíst. Salám jsem tam ale hledal marně, zato polévek tam měli snad čtyři druhy. Pomocí „ententýky“ jsem si jednu vybral – byla to Soljanka. Plavaly v ní minimálně tři druhy masa, okurky a pár dalších unidentified floating objects, nahoře pak byla smetana a nějaká bulva, která mi silně připomínala Vraní oko čtyřlisté. Zavděk jsem tak vzal housky namáčené do hořčice. J
Pak jsme již vyrazili do víru velkoměsta. Jako první nás upoutaly tramvaje české výroby v dezolátním stavu na křivolakých kolejích. Jízdenka do nich stála v přepočtu necelé 4 Kč a přímo ve voze si jí musel cestující manuálně štípnout. Cestou na jedno z hlavních kyjevských náměstí jsme zabloudili na jakýsi kopeček, kde kdysi zřejmě vystoupil jistý Praotec Ukrajinec, jenž přivedl svůj národ do těchto míst. Místním teenagerům je to však šumák a v létě tam zřejmě kempují, alespoň podle množství pohozených lahví alkoholu a dalšího bince. To je další věc, která mě překvapila – neskutečné množství smetí a botelu na ulicích. V porovnání s Kyjevem můžeme v Česku z chodníků jíst.
Co se mi naopak líbilo, byla vstřícnost místních lidí, či odpočítávání u semaforů, jenž lidem ukazuje, za kolik vteřin se rozsvítí zelený panáček. Na jednom rohu ulice Ondra uviděl kyjevskou bábušku s knírkem, která se třásla zimou a v jedné ruce držela igelitku s vlašskými ořechy a ve druhé ukrajinské vlaječky. Ondrovi se jí zželelo, a tak si od ní zakoupil onu vlaječku. Tím motivoval větší poloviny naší výletní bandy k nákupu tohoto kýče, takže jsme pak celou dobu mávali žlutomodrými fáborky. Největší radost z toho však určitě měla ukrajinská stařenka, která asi na podobný kšeft nebyla zvyklá.
Poté jsme si prošli několik kyjevských památek (katedrálu sv. Sofie, nějakou věž či pravoslavný kostel). Jedna část skupiny pak zamířila na kyjevskopečerskou lávru a ta druhá na stadion fotbalového Dynama Kyjev. Tam jsme však nebyli vpuštěni, protože na stadion zrovna přijel boss klubu a my jsme asi vypadali na to, že mu chceme podříznout hrdlo nebo co… Dva STAří BARDI nás tam prostě nepustili … snad někdy příště! Takže jsme stadion alespoň nafotili ze všech možných i nemožných stran.
Po dlouhém chození už jsme měli chuť na jídlo a pití, a tak jsme zamířili do jednoho z těch lepších podniků s příznačným názvem Mafia. Nikdo z nás nemohl uniknout ochutnávce sushi, na které si Áda podle jeho vlastních slov hodně potrpí. Já osobně jsem se u toho aktu cítil tak, jako bych porušil omertu. Ano, již nikdy nedám sushi do pusy, přísahám! J Poprvé jsme ochutnali i ukrajinské pivo Černihivské, a myslím si, že nebylo vůbec špatné.
S druhou skupinou jsme měli na jednom velikém náměstí sraz a po něm jsme společně zamířili do staré sovětské restaurace. Prý tam měli jeden z nejlepších borščů, já ale ochutnal bramborové placky plněné játrou, za které bych tomuto zařízení klidně na dveře nalepil Pohlreichovu nálepku.
Projeli jsme se také ukrajinským metrem, jenž mělo jako jízdenky modré žetonky. Jeden za lidové dvě hřivny. Pokud však tyto peníze člověk neobětoval, turniket ho bolestivě praštil přes stehna. Vozový park je v metru značně zastaralý, to vše ale nahrazují stanice, které jsou po architektonické stránce unikátní. Množství maleb a koláží na jejich zdech, krásně vyzdobené oblouky … prostě nádhera.
Večer jsme chtěli jít za zábavou, bohužel jsme však nemohli natrefit na ten správný podnik. Po vyčerpávajícím chození jsme nakonec zakotvili v Café Malina, kde jsme ochutnali vodku a další druh piva. Mysleli jsme si, že nás bude obsluhovat pohledná slečna, když se však ona osoba otočila čelem k nám, málem jsme se vylekali. Z hezké holky se najednou stal homosexuální číšník Oleg. Prozradil se totiž chlupatýma rukama a nulovou velikostí ňader. J Roj pak vyslovil geniální myšlenku. „Já osobně jsem za každého čtyřprocentního jedince rád. Čím více teploušů, tím více volných bab!“ Má pravdu. J
Poslední třetí den utekl tak nějak rychle. Zbalili jsme se, vyrazili na oběd, projeli se do panelákové čtvrti, v jedné sámošce někteří vykoupili všechny druhy žvýkaček Orbit J, operní árii nám na stanici metra zazpívala hrdá občanka Kyjeva v kroji a na vakzalu [nádraží] jsme narychlo nakoupili cigarety a podobné zboží za supervýhodnou cenu.
Pak jsme putovali autobusem na letiště -> odletěli do polských Katowic. Tady jsme ochutnali pro změnu polské pivo Tyskie. Dále jsme fičeli vlakem přes Bohumín, kde jsme měli hodinu času. Tu jsme využili k nákupu občerstvení, ale když jsme vylezli na perón viděli jsme v dálce mizící vlak s našimi věcmi … naštěstí se vagóny jen přesouvaly na jinou kolej. V Ostravě jsme se rozloučili se zbytkem posádky a společně s Rojem, Tomášem Čekalem a Adamy Bagarem a Sušovským jsme zamířili do chladného ostravského rána. Roj nás odvezl přímo pod dům Adama B., který nám nabídl nocleh – ještě jednou díky obře! J Ještě bych rád vyzvedl Tomáše Čekala, který neváhal a ve čtyři hodiny ráno dobrovolně odešel na vlak, aby stihl školu – respekt! J
Celkově by se dal výlet na Ukrajinu shrnout jako velice zdařilý. Bylo to super, jsem za tento víkend hodně rád! Jen více takových výletů. Pro nás, jenž neumíme rozluštit písmena v azbuce zůstane slovo Ukrajina (Україна) navždy jen a pouze Ikpajhou. VIVA IKPAIHA! J
Super vyprávění, snad jen nějaké foto by se hodilo 😉