Dvojí Silvestr v Buffalu: Přípitek na betonových vodopádech a lékařské vyšetření

Nikdy nezapomenu na cestu na mistrovství světa do Curychu 2009. Ležel jsem doma, teplota těsně pod třicet devět, bral jsem antibiotika a doma jsem opatrně vykládal, že jedu odpoledne na mistrovství světa do Švýcarska. Tajně jsem to konzultoval s Rojem a Tadeášem a oba mě ujistili, že se prostě musím dát dohromady a nějak to zmáknout. Spíše jsem od nich čekal, že mě budou přesvědčovat, že mé zdraví je přednější a že nemám zbytečně riskovat.

Doma samozřejmě nevěděli, že budeme spát ve stanu někde na zemědělské farmě a že celý příští týden bude pršet. Nakonec jsem do Švýcarska odjel a po třech či čtyřech dnech jsem se – navzdory podmínkám – v rámci možností vyléčil.

Říkal jsem si tehdy, že takhle mizerně už mi na šampionátech nikdy nebude. V Buffalu jsem však prožil mnohem horší stavy.

Na Silvestra jsme se Zdeňkem Matějovským, Lukášem P. a Tomášem N. vyrazili na přípitek k Niagarským vodopádům. Ty mě trochu zklamaly svou komerčností. Čekal jsem nějaký pěkný přírodní úkaz, trochu romantiky, ale viděl jsem jen samý beton, hotely, léčky na peníze a turisty a celkem pěkný vodopády, ale když si vzpomenu třeba na Quebec 2008 (tam bylo tehdy mistrovství světa seniorů), tak to byl mnohem lepší zážitek.

U vodopádů jsme si připili, vyfotili se a jeli na hokej do Dwyer Areny, kde Češi dostali kotel s Ruskem. Už během tohohle zápasu mě začalo být pěkně blbě. Práce samozřejmě stát nemohla, takže jsem pracoval navzdory všemu…

Když jsme byli téměř hotoví, vzal nás Zdeněk autem domů. Byli jsme mu za to hodně vděční, protože Dwyer arena je daleko od hlučícího davu a kvalitní veřejná doprava v USA je v Americe stále zbožným přáním několika desítek bezvýznamných socialistických filosofů.

Už při cestě do auta jsem cítil, že něco není v pořádku. Dokázal jsem ještě dosednout do auta, zavřít za sebou dveře a začal jsem se třást jako osika. Dostal jsem pořádnou zimnici, drkotal jsem zubama a cítil se mimořádně mizerně.
Strčil jsem si pak ruku mezi zuby, abych to drkotání zmírnil, a snažil se zhluboka dýchat. Snažil jsem se ujistit spolujezdce, že to nějak zmáknu, ale moc přesvědčivý jsem nebyl. “Myslel jsem, že je to tvoje poslední hodinka,” řekl mi později Zdeněk.

Zdeněk s kluky mě odvezli do hotelu a požádali lékaře české výpravy pana Budína (mimochodem lékaře karlovarských hokejistů), aby mě prohlédl. Já zůstal v autě a během těch 20 minut, kdy mi kluci domlouvali vyšetření, jsem se vrátil do relativní pohody. Pořád mi nebylo dobře, ale zimnice odešla a teplota se vrátila do normálu.

Pan Budín mě vyšetřoval právě ve chvíli, kdy odbíjela půlnoc v České republice. Předepsal mi celkem troje prášečky a za tři dny jsem byl v pohodě. Kluci na mě koukali a místo skutečného přípitku o půlnoci jsme si popřáli hlavně hodně zdraví. V tu chvíli to bylo opravdu upřímné.