Letos jsme pro cestu do Švédska pojali trochu netradičně. Ondra Kubát nám zajistil letenky z letiště v Katovicích do stockholmské Skavsty za 199 Kč za kus, a tak jsme vyrazili do Katovic autem a odtud poté letadlem. Kromě Roje se na cestu tentokrát vydali Opavák Filip Lefenda, slávista Vašek Baumann a plzeňská redaktorka Adélka Maxianová.
V letadle jsme si prožili nefalšovanou bouři a nemohu neříct, že bych si nevzpomněl na nedávnou havárii u Smolenska. Nakonec jsme však na tom ještě vydělali, protože naše letadlo bylo odkloněno na hlavní stockholmské letiště Arlanda. A považte, kdo měl to štěstí přistávat na Arlandě za 199 Kč…
Ve Stockholmu jsme se pohybovali pomocí veřejné dopravy a zařídili jsme si trochu lepší ubytování než obvyklé v síti Formule 1. Byl to de facto asi hostel, ale měli jsme vlastní pokoj, své soukromí a bylo tam čisto a útulno. Roj tedy hned první den ztratil pětidenní permanentku na metro, takže jsme museli při cestách velice improvizovat, abychom nemuseli dotovat jednu z nejsofistikovanějších veřejných doprav v Evropě dalšími penězi.
Vyrazili jsme rovnou z letiště na hokej a musím říct, že halu Globen mám ze všech hal nejradši. Ta krásná červená barva sedaček i unikátní genius loci mě vždycky dostanou. Ano, mám ke Globenu i spoustu osobních vzpomínek. Poznal jsem tam svou slečnu a taky mě tam poprvé jako první pozdravil Robert Záruba. 🙂
Tentokrát jsem uprostřed třetí třetiny v Globenu trochu strnul, když jsem si uvědomil, že jsem zapomněl napsat email do hotelu, aby mi poslali kód k venkovním dveřím. Obsluha tam funguje jen do 22 hodin a jak se spí ve skandinávské zimě před hotelem, jsme už jednou zažili při legendární návštěvě helsinského Karjala cupu s Mishou, Alecem a valašskomeziříčským fotografem Markem Netoličkou. Podobně tehdy dopadl ještě Estonec Eetu, se kterým jsme se v tom zimním neštěstí spřátelili. Neumrzli jsme tehdy, ale bylo to blízko.
Snažil jsem se zachovat klid, i přesto, že telefon v hostelu už nikdo nebral. Svěřil se pouze zkušenému Rojovi, abych nekazil trojici zážitek.
Po zápase jsem nervózně všechny popoháněl ke svižnějšímu tempu. Lefo, Baumič i Adélka se divili, Roj věděl, ale naštěstí nic neříkal. 🙂 Ho(s)tel jsme nemohli najít. Hledali jsme ho více než hodinu, poctivě se všemi kufry. Podle navigaci jsme byli na místě, ale číslo popisné “8” nikde nebylo. Dvojku, čtyřku, šestku i desítku jsme našli v klidu, ale osmička v té vpravdě arkitcké zimě nikde.
Musím říci, že mě čím dál víc tížily myšlenky na to, že to dobře neskončí a přistihl jsem se i při myšlence, jestli by nebylo nakonec lepší ten hostel vůbec nenajít. 🙂
Nakonec se to podařilo a představte si, když jsme zazvonili na zvonek, ozval se lidský hlas. Byl to nádherný pocit, opravdu jsem si ten moment užíval. Dostali jsme se dovnitř a na recepci mě čekala zalepená obálka “Dear David :-)” se všemi údaji.
Ve Stockholmu jsme vyrazili do “All you can eat”, kde jsme se nadlábli do sytosti, našli jsme hospodu, kde probíhal festival českých piv, ale nakonec jsme dali přednost těm švédským. Chodili jsme po Stockholmu a hledali hospodu s přijatelnými cenami, ale musím se přiznt, že takových je tam opravdu poskrovnu. Nakupovali jsme ve starém dobrém Lidlu. 🙂
Vašek nás bavil svými vtipy, Adélka nám připravovala jídlo a s Filipem jsme se triumfovali, kdo zná víc světových tenistů. Vydrželi jsme do šesti rána. Filip zná líp Španěly a Francouze, já jsem mu to naložil u Čechů. Ano, znám všechny české hráče na ATP i křestními jmény. 🙂
Pobyt jsme si prodloužili až do úterý. Byla to velká pohoda a užili jsme si spoustu legrace. Jenom ti naši hokejisti nám toho mnoho neukázali. S takovými výsledky se v Euro Hockey Tour dlouho neudržíme…
