Blog z Bratislavy

Nebohý  Ladislav Smojlak by o mě dozajista řekl, že nejsem „blogový  typ“. I přes tuhle indispozici se pokusím o svůj vůbec první  blog o mé sice krátké, ale přesto nezapomenutelné návštěvě světového šampionátu v Bratislavě.

Cesta do hlavního města Slovenska byla poněkud hektická. Osádka v sestavě David, Roj a Jirka mě vyzvedla v Břeclavi s asi 45 minutovým skluzem oproti původnímu plánu, odkud už jsme si to upalovali rovnou za nosem do cíle naší cesty. Na první čerpací stanici za českými hranicemi jsme se zastavili s tím, že si jen potvrdíme informaci, kterou mi dali policisté v Hodoníně. A sice, že průkaz invalidy platí na Slovensku, stejně jako u nás, jako „vstupenka“ na dálnici. Obsluha však Roje vyvedla z omylu a současně s tím za 14€ ochotně prodala měsíční dálniční známku.

Oktávečka, již obohacená  o známku na předním skle, si to uprašovala o106, zpoždění však bylo velké. Tomu nepřidala ani zácpa, která nás potkala po pár kilometrech jízdy Bratislavou ani naše mírné bloudění po centru, kde nás čekal náš milý průvodce Tibor. Nakonec jsme jej zhruba v 15:15 našli, naložili do auta a za jeho nutné navigátorské pomoci jsme se vydali na ubytovnu, o které se již zmínil ve svém pro někoho možná barvitém (ale můžu Vám odpřísáhnout, že naprosto pravdivém) povídání Roj.

Svou malou vzpomínku na naše bydlení si však nemohu odpustit. Náš pokoj jsme s Jirkou hledali asi 10 minut, nakonec se nám jej ale podařilo objevit. Překvapení nás čekalo už na dveřích do pokoje, jejichž skleněnou výplň zdobil plakát populárního seriálu let devadesátých s názvem Beverly Hills 90210. Interiér byl hodně sparťanský, ale jak řekl Roj – co byste chtěli za 66€ na 17 nocí (v přepočtu ani ne 100,- Kč na noc).

Ale pozitivní bylo, že narozdíl od Davida s Rojem jsme měli s Jirkou k dispozici už od začátku každý svou postel, i když bez polštářů, peřin, povlečení a prostěradla. Už večer po návratu z prvního hracího dne turnaje jsme ale díky Vaškovi Trávníčkovi měli všechno potřebné nachystáno v úhledném komínku na svých pohovkách. Ale pěkně po pořádku a žádné přeskakování.

Po úvodním mírném  šoku ze sourozenců Walshových a jejich kamarádů jsme se stihli jen ubytovat (no, ubytovat, spíš jen hodit zavazadla na pokoj) a najít WC, abychom večer zbytečně nebloudili. Záchod a koupelna se nacházely na chodbě a sociální zařízení tedy sloužilo více nájemníkům. Z míry nás při první návštěvě toalety krapet vyvedla mohutná televize, která stála kousek od pisoárů otočená obrazovkou ke zdi. Smysl tohoto umístnění nám nějak unikal.

Když jsme ale na druhý den zjistili, že podobný exemplář stojí i ve sprše, smířili jsme se s vysvětlením, že to je nejspíše nějaký místní kolorit, který nám asi není souzeno dokonale pochopit.

Pak už jsme se vydali do jámy lvové, do hlavního centra hokejového dění světa – na bratislavský zimní stadion Ondřeje Nepely, jenž po dobu konání mistrovství světa nesl název Orange Arena. Cesta bratislavskou hromadnou dopravou byla poklidná, a jakožto člověka invalidního, mě po celou dobu mého účinkování na šampionátu maximálně mile překvapoval přístup cestujících, kteří mě pokaždé, už v momentě, kdy jsem vkročil na první shod, pouštěli v okruhu nejbližších pěti sedadel ochotně a sami od sebe na svá místa.

Úvodní buly mistrovství jsme sice nestihli, ale po úvodní prohlídce a vyřízení potřebných formalit jsme si to do ochozů krásně zrekonstruovaného stánku dokvačili asi v 15. minutě první třetiny zápasu Německo – Rusko. První dojmy jsou nepopsatelné. Hala pro více než 9000 lidí je opravdu působivá, krásná a útulná. Z prvního zápasu jsme toho moc neměli, protože naše oči lítaly po všech možných i nemožných koutech haly. A upřímně a bez mučení se ve svých skoro třiceti letech přiznám, že nejčastěji mi oči zabloudily na maskota MS Gooolyho, který bavil lidi přímo neuvěřitelně a neúnavně po celou dobu zápasu.

Ten pravý rachot ale nastal až večer, kdy se turnaj oficiálně zahajoval. René  Fasel si při své řeči vyslechl trochu toho pískotu, přivítání však bylo o poznání vřelejší než před pěti lety v Praze. Husí kůže se mi po těle začala poprvé objevovat ve chvíli, kdy stadionem zněl pokřik „My sme tady doma“, který si fanoušci půjčili od příznivců bratislavského Slovanu. A řeknu Vám, když to spustil cca osmitisícový dav, byl to opravdu hukot.

Od prvního dne mě hrozně  moc bavil DJ, jenž se staral o hudbu během všech zápasů. Výběr hudby byl přímo geniální a jeho schopnost bleskové reakce na všechno, co se na tribunách dělo, byla doslova impozantní. Stejně tak i jeho snaha o to zahrát týmům a jejím fanouškům pokud možno aspoň jednu píseň, která je hitem v té které zemi. Proto jsme mohli slyšet třeba Diskopříběh od Michala Davida, Gotťákovu Lady Carneval, titulní píseň trilogie Slunce, Seno nebo znělku populárního večerníčku A je to.

Po večerním zápase domácího Slovenska se Slovinskem jsme se ještě zašli trochu blíže seznámit s Press centrem, kterým jsme odpoledne stihli jenom proletět a vydali jsme se docela solidně unaveni vstříc ubytovně a svým postelím. Po rychlém pivečku v přilehlé hospůdce a následné instalaci provizorních žaluzií a závěsu na okně našeho apartmánu jsme se uložili k prvnímu spánku na adrese Pekná cesta 2. Probuzení do slunného rána (nebo spíš dopoledne, vstávali jsme v 10:00) bylo docela příjemné.

V šoku jsme po předešlém seznámení se s ubytovnou nezůstali ani poté, co se přes noc uvolnila dvířka naší přepychové obývací stěny, ve které byl zasazen doslova diamant v podobě gramofonu Tesla Moderato 1037 A, jenž mě v dětství ve spolupráci s deskami Spejbla a Hurvínka každý večer pravidelně uspával.

Oběd byl pravidelně jedinou opravdovou možností k tomu, jak si víc popovídat. Ceny v hokejové Bratislavě nebyly nikterak přemrštěné a jídlo (až na pizzu) bylo výborné a obohatilo mne například o kombinaci španělského ptáčka s rýží. Když jsou ale schopní v Dojních Bojanovicích jíst například řízek s rajskou omáčkou, tak vlastně proč ne. Gastronomicky jsme v Blavě ale určitě netrpěli.

S pivem to však bylo horší. Na dotaz, kam půjdeme na pivo se nás náš průvodce zeptal, jestli myslíme pivo, nebo něco slovenského… Z toho jsme pochopili, že Šariši, Zlatému Bažantovi a dalším domácím chmelovým mokům se máme raději vyhnout. Nakonec se osvědčil Biliard klub přímo na ubytovně, kde točili velmi chutnou Plzeň.

Na stadion jsme většinou přijížděli kolem druhé hodiny odpolední a namířili jsme si to rovnou do Press centra, kde to už aktivně žilo. V útrobách Orange Areny byla k vidění spousta person. Ať už šlo o novináře, sportovce či politiky. Namátkou vzpomeňme například Juliuse Šuplera, Jozefa Golonku, Petera Bondru, Miloše Říhu či bývalého slovenského ministra vnitra Roberta Kaliňáka. Komentátory České televize jsem v Press centru potkával pravidelně, nejkrásnější zážitek jsem však zažil s Petrem Vichnarem.

V přízemí jsem čekal na výtah, s jehož pomocí jsem se chtěl dostat do druhého patra. Po několikavteřinovém čekání se dveře otevřely a ve výtahu stál osamocen právě komentátor ČT. Na můj nesmělý dotaz, jestli se smím svést s ním, jede-li směrem nahoru, mi Petr Vichnar odpověděl: „Ale samozřejmě, pojďte, jedu nahoru. Už asi 10 minut se marně snažím dostat do třetího patra“.

Zážitků by byla ještě  spousta, ale ne všechny se dají jen tak napsat na papír  či klávesnici. Mohlo jich být určitě ještě o mnoho víc, ale po pěti dnech jsem z důvodu velké fyzické náročnosti dobrovolně šampionát opustil. Než abych část turnaje strávil na pokoji, raději jsem uvolnil místo někomu, kdo si to mohl vychutnat naplno tak, jako já oněch pět báječných dní se skvělýma lidma.

Na závěr bych chtěl moc poděkovat Davidovi, že mě do Bratislavy pozval a dal mi šanci takzvaně „být u toho“. Rojovi za nejeden nezapomenutelný zážitek a častou bolest bránice. Jirkovi za to, jak se o mě celou dobu staral a byl neustále po ruce, kdyby bylo potřeba. Tiborovi za výborné povídání, i když nebylo moc času a Vaškovi za noční Cimrmanovské dialogy.