„Jsem blbá, trapná, nesportovní – prostě jenom ženská!“ Ne, tohle není přiznání a dokonce ani zkonstatování stavu ženského hokeje. Je to název knížky, kterou jsem si chtěla „stylově“ přibalit do Zlína na juniorský mistrovství světa žen v ledním hokeji. Stylový by to nebylo – holky rozhodně nebyly blbý, trapný a nesportovní. Naopak. A stejně bych ji nestihla přečíst – večer co večer jsem byla ráda, že jsem už napůl spící trefila postel. Ostatně pojďte se na to se mnou mrknout…
Pátek, 30. 1. 2011
Bydlíme v hotelu Moskva na náměstí Práce a první, na koho narazíme, jsou Rusky. Jich a jejich sebevědomí je plná hotelová hala. Prý si jedou pro medaili. Stejně jako dalších sedm týmů. Ale zatímco pro Rusky by byl ohromný úspěch bronz (kdo v tuhle chvíli tuší, že nakonec budou bujaře slavit záchranu v elitní skupině?), pro Američanky, které se tu taky míhají, je cokoli kromě zlata neúspěch.
Večer ještě zaběhneme na zápas Zlína se Spartou. Michal Broš mě po zápase nechá čekat dvacet pět minut u ledu a já pak i kvůli tomu v dalších dnech povýším papírové kapesníky společně s paralenem na největší sympaťáky zájezdu.
Sobota, 31. 1. 2011
Poslední den roku a první den mistrovství. „No, to oni do toho autobusu nastoupí, odjedou daleko do Prahy, tam dostanou nakládačku a zase jedou zpátky,“ vysvětluje u stadionu nějaký děda svému vnukovi, jak to ve Zlíně chodí. Těžko říct, jestli ho k téhle vyprávěnce inspiroval včerejší výsledek 5:0 z pohledu Sparty.
Turnaj odstartuje zápas Češek se Švédskem. Naše holky ho prohrají 1:4. Až po strop plná, protože prťavá, a povzbuzující PSG arena jim svazuje ruce víc, než se sluší. Druhý zápas startuje v pět a favoritky ze Států si v něm smlsnou na Ruskách. Kousek od nás si sedá švédská repre a holky se v závěru zápasu Ruskám nepokrytě smějí. To ještě neví, že na Nový rok dostanou od Američanek jen o branku míň.
Neděle 1.1. 2012
Pavel propadl kouzlu cedulky „Prosím, ukliďte nám pokoj“. Je fakt, že tenhle servis doma nemá. Doma na Palmovce holt platí heslo „jak si kdo ustele, tak si lehne“ a Pavel obvykle lehá do toho samého, z čeho se ráno vypelešil.
Protože jsme to na Silvestra zalomili celkem brzy, ráno v osm už snídáme. Opět ve společnosti Američanek, které si – ač je nabídka hotelové restaurace obrovská – nosí každá svou vlastní krabici cornflakes – co kdyby jim do toho „erárního“ třeba Rusky něco přisypaly, že jo?
Odpoledne Češky po velikém boji porážejí Rusky 2:0 a my vidíme první brečení. Zatímco naše holky výhra téměř jistě posílá do čtvrtfinále, na Rusky s největší pravděpodobností čeká boj o záchranu. My pro změnu bojujeme s tím, že ruský trenér neumí ani slovo anglicky. Večer pak Američanky deklasují Švédky 7:0. Při psaní online přenosu mi postupně odumírají zimou všechny prsty, moc příjemná není ani chřipka, kterou už třetí den rozháním polykáním paralenů a „takovým tím domácím léčením“. Jestli jsem měla na turnaji krizovku, tak to bylo právě tady.
S prací končíme chvíli před jedenáctou a hladoví zjišťujeme, že co do gastronomie nám noční Zlín nemá co nabídnout. Záchrana v podobě čínské restaurace se nekoná, po pětadvaceti minutách usilovného ignorování ze strany jejího personálu vykupujeme na hotelové recepci zásobu bramborových chipsů a jdeme spát hladoví.
2.1.2012
Co dělat ve Zlíně v den volna jiného, než jít nakupovat boty, že? Jsou vysoký, hnědý, krásný a Pavel mi je odkejval (ostatně jako všechny, který jsem si vyzkoušela). Na vrchol Baťova mrakodrapu vyjedeme páternosterem (několikrát) a výhled mě jen utvrzuje v tom, že místo rčení „je to dlouhý jako Lovosice“ začnu říkat „je to dlouhý jako Zlín“. Do muzea bot Pavla nedostanu, nákupní šílenství, které jsem předtím rozpoutala v místní obuvi, mu prý stačilo.
3.1.2012
Přijel Áda!
Švédsko posílá výhrou 6:2 Rusky definitivně do bojů o záchranu, což v kabině Rusek po utkání rozpoutá téměř davovou hysterii. Rozšiřujeme si obzory, usilovně plačící respondenty většina z nás ještě nikdy nezpovídala. Svojí krizovku si vybírá i Pavel. O tom, jak málo stačí k tomu, aby člověk odklikl vstřelenou branku, která nepadla, a vzápětí omylem ve zmatku ukončil třetinu, by mohl po tomhle zápase napsat román. Jednu z hlavních rolí by v něm hrál právě i David, který pár sedaček od něj každou chybu, kterou našel, komentoval hlasitým výkřikem: „Pavle, máš to blbě!“
Večerní zápas Česko-USA opět zaplní halu až po strop. Češkám se sice jako prvním na turnaji podaří vstřelit Američankám branku, ale je jim to platné asi jako Litvínovu vitrína na pohár pro mistra extraligy. Američanky sází branky jako kdysi ve Zlíně Baťa cvičky a skóre se zastaví až na poměru 1:13. I tak ale hala po zápase tleská.
4.1.2012
Dneska je na programu neoblíbené síto úspěšných a neúspěšných – čtvrtfinále. Severské derby pro sebe po veliké bitvě urvou v prodloužení Švédky. Po utkání přepisuju ohlasy Finek, které nabrali kluci. „Vzlyk, vzlyk, húú, fňuk, vzlyk… já jsem tak nešťastnáááá,“ komentuje zápas Emma Nuutinenová, střelkyně jediné branky. Člověk si tak říká, jestli místo úvodního vzlyknutí, není menší peklo obligátní „tak určitěě“.
Večerní čtvrtfinále Češek pro Němkám prožíváme přímo v centru kotle fanoušků… těch německých. A to ještě předtím svádíme s Filipem bitvu s jedním z pořadatelů, který nás na naše místa prostě nechce pustit. Zatímco Filip vyráží pro kompetentnější posily, já si demonstrativně sedám a odmítám se hnout. Ať se klidně vztekne! Horlivý pořadatel je nakonec uklidněn někým o třídu výš, a tak se nikam stěhovat nemusíme. Bohudík i bohužel, protože Němky nakonec – hlavní díky famóznímu výkonu gólmanky – postupují na úkor našich a my musíme sledovat české smutnění z centra té největší německé radosti.
Český sen o medaili z domácího šampionátu skončil a tentokrát slova o tom, že je to jen sport, nezabírají ani na mě.
5.1.2012
Hokej se sice hraje šedesát minut, ale zápas mezi valašskou slivovicí a organizačním výborem byl ve vizovické palírně rozhodnutý už po půl hodině hry. Asi tak bych shrnula exkurzi, kterou jsme podnikli.
Tykám si po ní s generálním sekretářem Urbanem (otázka do pranice: Pamatuje si to?) a už nevěřím slovům o tom, že jsou Seveřané odtažití a distingovaní, u stolu a u slivovice zdá se padla i rivalita mezi Švédy a Finy. Nejen becherovka sbližuje!
6.1.2012
Semifinále by mělo být jen formalita. Jak Američanky, tak Kanaďanky zatím kráčejí turnajem bez klopýtnutí a jejich neúčast ve finále by byla velikým šokem.
Roli favoritek jako první potvrzují Kanaďanky, Švédky porážejí jednoznačně 7:0. Erin Ambroseová po utkání přichází celkem usměvavá a dokonce i namalovaná – další věc, která se vám u mužského hokeje (s největší pravděpodobností) nestane. Komunikaci s Kanaďankami koordinuje jejich manažerka pro styk s médii. Fascinuje mě, jaký organizační tým se kolem zámořských mužstev točí. Zatímco na MS juniorů, které ve stejný čas probíhá v Kanadě, odjeli všeho všudy tři čeští novináři, tady mají svou vlastní oficiální zpravodajku i americké patnáctileté slečny.
A právě tyhle americké slečny ve druhém semifinále deklasují Německo 7:1. Po utkání ani moc neslaví. Pro ně je to povinnost, mistrovství pro ně začíná až zítra – finálovým bojem s Kanadou. To doteď byl často jen trénink, s protihráčkami si Američanky po většinu doby dělají, co chtějí, Německo v semifinále přestřílely poměrem 86:6.
7.1.2012
Člověk, který pouští muziku na zlínském stadionku, zamrzl se svým vkusem někde v osmdesátých letech. Nicméně uznávám, že hitovky od ABBA se k tomu, co se děje na ledě, celkem hodí. Švédky vydřely v zápase o bronz výhru nad houževnatými Němkami. Pečlivě nalíčená Linn Petersonová mi po utkání tvrdila, že slavit moc nebudou, protože okamžitě odletají, ale moc jí nevěřím. Pavel si odchytl naposledy na turnaji trenéra sympaťáka Henrika Cedergrena, který hned na začátku turnaje dostal přezdívku „Seberkrém“. Zajímalo by mě, co si vždycky tak dlouho povídali…
Finále mě nadchlo. Ať si říká kdo chce, co chce o ženským sportu (pozdrav pro Tadeáše 🙂 :-P), ale to co předváděly Američanky i Kanaďanky bylo hokejové gala. Zlato nakonec vybojovaly Kanaďanky. Pištění, vřeštění, ječení, kvíčení – přesně to přišlo po závěrečném hvizdu. Při „Oh, Canada“ mi ale běhal mráz po zádech stejně, jako kdybych sledovala mužské kanadské áčko.
My jsme konec mistrovství odpískali v jedné zlínské pizzerii. Filip odjel domů do Vsetína už odpoledne, a tak zapíjení jak jinak než slivovicí zůstalo jen na mě, Pavlovi, Derekovi a Míšovi. Myslím, že jsme zapíjeli nejen konec turnaje, ale hlavně fakt, že až na pár menších výjimek nemusel Áda žhavit telefon a nervovat se nad tím, jak nám to nejde. A mimochodem, Ádo, slibuju, že si na tečky za asistencemi budu dávat pozor!
