Musím říct, že jsem se na šampionát dost těšil. Nevím jestli to jen bylo tím, že to byla první větší akce, které jsem se zúčastnil, ale byl to určitě jeden z důvodů. Protože jsem v eSports jen pár měsíců, ještě jsem neměl tu čest poznat moc lidí. Měl jsem trochu strach jak to bude vypadat, ale za sebe musím říct, že jsme si v Přerově sedli (doufám, že to tak bylo i z druhé strany). Všichni, se kterými jsem se tam potkal umí a chtějí pracovat a hlavně jsou ochotní poradit. Toho si vážím nejvíc, protože to také často potřebuji.
Když jsme před turnajem domlouvali cestu do dějiště mistrovství, konečné řešení vyplynulo následovně. Doprava po vlastní ose do Olomouce, odtud cesta autem do Přerova. U toho jsem měl první pochybnosti a musím říct, že po právu. Během oné domluvy totiž Ondra Kubát napsal, že bychom jeli autem pokud nebude špatné počasí. Říkal jsem si „Co to může být za auto, že za špatného počasí nedojede ani do Přerova?“ No, asi bych si dopředu správně netipl.
Škoda 120L, rok výroby zhruba 87 (Ondra bude vědět), sloužící podle všeho svoji poslední sezonu nám poskytla, nutno podotknout, téměř bezproblémovou dopravu po dobu mistrovství a jsem vděčný, že jsme ji mohli využívat. Určitě bylo více zábavy než bychom si užili s nějakou novou Fabií. Už cesta do Přerova byla zážitek sám o sobě a hodil by se stručný popis situace na zadních sedadlech. Pravé dveře vypověděly službu už zřejmě před nějakou dobou, jelikož chyběla klika, kterou by se daly otevřít. Trochu jsme zápasily s bezpečnostnímy pásy, ale to stále nebylo to nejlepší. Jelikož v autě nefungovala žádná cirkulace vzduchu a většinu času jsme jezdili ve čtyřech, skla se zamlžovala. A to docela dost. Popravdě tak, že nepomohla ani otevřená okna na obou stranách, leda tak k neskutečné zimě. Čas od času tedy bylo zapotřebí vzít do ruky hadr a přední sklo si jednoduše vydrhnout.
Po vyřízení akreditací s přinejmeněím velmi nezkušenou paní šéfující tiskovému centru, jsme se konečně mohli také ubytovat. Původní záměr rozdělit se po dvou na oficiální hotel mistrovství a ubytovnu v menšinové čtvrti jsme rychle přehodnotili poté, co se ukázalo, že ve čtyřhvězdičkových hotelech bývá dvoulůžkový pokoj zřejmě vybaven třemi postelemi. Zůstali jsme tedy všichni na hotelu, na který se jen tak nezapomíná. Při nejmenším situace, kdy jsme se první hrací den vrátili na hotel a v našem pokoji byli ubytováni cizí lidé, stojí za zmínku. Nakonec šlo vše ale poměrně dobře, a tak jsme se ani nemuseli rozdělit.
Co se týče vedení naší přerovské skupiny, bylo vidět, že Ondra má s podobnými akcemi už nějaké zkušenosti a během šampionátu tak nenastaly žádné pracovní potíže. Hokej táhnul a fanoušci začínali litovat, že se finálová střetnutí stejně jako skupina českého týmu musí odehrát ve druhém pořadatelském městě, tedy ve Zlíně. Každopádně se nenechali zahanbit a už po prvním dni se podle reakcí všech týmů jednalo o nejlepší atmosféru v historii ženských juniorských šampionátů. Být toho součástí byla docela zábava.
Největší zábava však byla po zápase, když začalo mrznout a zamrzlé přední dveře u škodovky nešli zavřít. Ano, přesně tak. Jeli jsme v autě, kde na jedné a té samé straně přední dveře nešli kvůli námraze dovřít a zadní kvůli chybějící klice pro změnu otevřít. Navíc jsme museli zastavit uprostřed křižovatky a vydrhnout si přední sklo. To už jsem smíchy téměř nedýchal.
Původně mě trochu mrzelo, že v přerovské skupině neuvidím český výběr stejně jako souboj o titul. Podle toho jaká však byla ve zlínské hale zima můžu být vděčný. Nakonec jsem viděl i Češky, které se do Přerova vypravily k zápasu o páté místo. Přes prohru to byl asi nejzajímavější zápas, když Finky před pekelnou atmosférou přerovského kotle dokázali přehrát domácí výběr. A co se týče finále, nakonec jsem viděl více než polovinu. Přestože má ženský hokej svá specifika jako zákaz hry tělem, což z něj dělá chvílemi nekoukatelnou činnost, první dva týmy světa za to uměli docela dobře vzít. O tom vypovídá i statistika Kanaďanek, které dokázali vstřelit 36 branek a inkasovat jen jedinou v zahajovacím zápase při výhře se Švýcarkami 13:1. O převaze vypovídá i počet registrovaných hráček. Divím se, že se Rusky dokázali udržet s 530-ti hráčkami. V porovnání s 85-ti tisícemi v Kanadě se to jeví jako zázrak.
Nezapomenutelný byl také rozhovor s Janou Chytilovou, fotografkou, která se bez specializace propracovala až k focení NHL. Přestože žije v Kanadě, narodila se na Slovensku a pěkně se s ní povídalo i v češtině.
Ale abych to nějak shrnul, tak určitě šlo o skvělý turnaj, který mi přinesl hodně zkušeností a jak říkám, naučil jsem se i pár nových odborných výrazů typu domicil a spojovník, které jak jsem zjistil člověk stejně nemůže používat, protože pak prý vypadá jako arogantní frajer. Hlavně že jsme si v redakci rozumněli. Flyers jsou na nic, Pittsburgh je nejlepší, ale Jaryn je borec a Bolševici jsou .. no, to je vlastně jedno.
