Stalo se tak jednoho slunečného odpoledne. Seděl jsem ve vlaku a vracel se ze školní exkurze z Prahy. Byl jsem v kupé spolu se svými spolužáky a jelikož nám docházela témata k hodnotné diskuzi, rozhodl jsem se zkrátit si cestu čtením a vytáhl jsem knihu – notoricky známé „Povídky malostranské“ od Jana Nerudy – a zabral jsem se do příhod neobyčejně obyčejných Pražanů. Když v tom se to stalo. V kapse mi začalo cosi signalizovat, že mě někdo shání. „Áda? Co by mohl chtít? Zřejmě to bude kvůli té angličtině, o které mi volal zhruba před týdnem,“ pomyslel jsem si. Nechtěl jsem být při rozhovoru rušen, a tak jsem vyšel do uličky. O pár vteřin později by se mnou nepohnul ani výbuch jaderné elektrárny.
Když jsem si vyslechl z Davidových úst nabídku na účast na světovém šampionátu, vrátil jsem se s polootevřenou pusou zpět na své místo ve vlaku. Chvíli jsem nehybně seděl a hleděl před sebe. V hlavě mi šrotovalo cosi, co se snažilo předchozí akt popřít, ale nešlo to. Prostě to asi byla pravda. První co jsem musel udělat, když jsem se konečně vzpamatoval z toho ohromení, bylo vyhledat naší třídní učitelku. Vzhledem k tomu, že seděla o sedačku za námi to nebyl až takový problém. Ta mi bez váhání dala slib, že mě ze školy uvolní a mé účasti již nic nebránilo.
Čím víc se blížil den odjezdu, tím více přibývalo problémů a komplikací. Naštěstí byly jen krátkodobé, a tak jsem si oddychl, když jsem opouštěl své rodné město. Krátce před osmou večerní jsem stál v místě Rojova bydliště. Za nedlouho přijíždí Roj s Davidem a po chvilce se zjevuje i Martin Voltr. Jsme komplet. Menším problémem většího rozměru je můj letištní kufr, ale do auta se vešel. Vyrazili jsme tedy do Ústí, kde byla druhá polovina výpravy. Cesta do švédské metropole byla náročná, ale po příjezdu na místo jsem byl tak ohromen krásou města, že jsem snad ani nechtěl jít spát.
Začátek mistrovství byl hektický, ale problémy s akreditací byly včas vyřešeny, a tak jsme mohli vesele sledovat hokej. Dalším problémem bylo stravování. Povedlo se nám totiž naobědvat se na úkor místních dobrovolníků, což nám pán od akreditace dal dost jasně najevo. Nakonec jsme však našli místo, kde se dál levně a kvalitně najíst. Tímto bych chtěl poděkovat řetězci obchodů ICA a jejich teplému pultu. Nepříliš slavná atmosféra na tomto turnaji mi však radost a nadšení z něj nezkazila, zvlášť, když jsme ve čtvrtfinále přešli přes Švédy, což bylo zárukou toho, že Čechy uvidíme i v Helsinkách.
Helsinky. Tam se odehrávaly vyřazovací boje. Po cestě mezi tisícovkou nádherných ostrovů, kde jsme našli několik míst, kam bychom se rádi na stáří uchýlili, jsme se ocitli v Turku. Přesun do finského hlavního města byl téměř bleskový, a tak jsme mohli na chvilku zajít do jedné z hospůdek. Konkrétně do „Hádanky“, restaurace s českou tématikou. Namlsaní tím, že hrajeme se Slováky, jsme vyrazili druhý den do Hartwall arény. Vidina snadného průchodu do finále však pohasla a ve velkou neděli nás tak čekal „jen“ boj o bronz. Ten jsme naštěstí vybojovali a ani naši „bratia“ ve finále neudělali ostudu.
Nadešel den odjezdu a všichni s nostalgií opouštěli brány našeho hostelu. Cesta zpět však byla ještě náročnější, jak cesta do Stockholmu. Zvláště přejezd přes Polsko dal našim řidičům, a nejen jim, pořádně zabrat. Příjemným zpestřením byla i zastávka v Lotyšsku, kde jsme se někteří s chutí vykoupali ve značně ledovém moři. Následná cesta vlakem z Hradce Králové do mé domovské destinace probíhala, až na menší problémy na hradeckém nádraží, v poklidu a krátce po půl páté mě vítalo havlíčkobrodské nádraží. Jak jsem si oddychl, když jsem se ocitl za prahem svého domova.
Vše, i naše účast na mistrovství světa, má svůj konec. I tento blog jej má a pokud jste vydrželi číst až do těchto míst, tak věřte, že toto je poslední odstavec. Ve správném závěru nesmí chybět poděkování. A to poděkování všem členům naší výpravy. Povedlo se totiž vytvořit výborně fungující partu, s níž nebyla o legraci nouze, ale nechybělo ani tvrdé pracovní nasazení. Ten největší dík však patří Davidu Schleglovi a celé firmě esports, kteří mi umožnili tuto akci prožít a dali mi tak obrovskou životní příležitost. Také bych chtěl poděkovat své rodině, kamarádům a dalším lidem za jejich přízeň. Nesmím zapomenout ani na svůj domovský klubový web a své kolegy, kteří mi po celou dobu drželi palce. Také bych chtěl poděkovat oficiálnímu sponzoru, české firmě ŠKODA, za propisky, autíčka, flashky, odznáčky a kafe. A co dodat úplně na konec? Snad jen to, že šampionát je za námi, ale v našich vzpomínkách bude probíhat již navždy!
