Čo vám k tomu poviem? Kdybych měl být stručný, řekl bych snad, že to byla super akce a další vynikající zkušenost. To však nemohu, protože do blogu musí člověk vyždímat vše, co v něm je a o všem se rozepsat tak, jako by snad sepisoval velké filosofické dílo. Budeme tedy postupovat po částech, pro milovníky latiny „per partes“.
Stalo se tak jednoho slunečného odpoledne. Seděl jsem ve vlaku a vracel se ze školní exkurze z Prahy. Byl jsem v kupé spolu se svými spolužáky a jelikož nám docházela témata k hodnotné diskuzi, rozhodl jsem se zkrátit si cestu čtením a vytáhl jsem knihu – notoricky známé „Povídky malostranské“ od Jana Nerudy – a zabral jsem se do příhod neobyčejně obyčejných Pražanů. Když v tom se to stalo. V kapse mi začalo cosi signalizovat, že mě někdo shání. „Áda? Co by mohl chtít? Zřejmě to bude kvůli té angličtině, o které mi volal zhruba před týdnem,“ pomyslel jsem si. Nechtěl jsem být při rozhovoru rušen, a tak jsem vyšel do uličky. O pár vteřin později by se mnou nepohnul ani výbuch jaderné elektrárny.
