Odlet směr Amsterdam naplánován na čtvrtek v 6:50 ráno. Pokud vezmeme v potaz i povinný čas na odbavení, je okamžitě jasné, že se bude přespávat v Praze…
No teda přespávat, ono se moc nespalo. Ve čtvrt na deset jsme se sešli s Ondrou Kubátem v Cinestaru na Andělu a v rámci něčeho, co by se dalo směle nazvat krásným anglickým termínem teambuilding, jsme se následujících zhruba sto minut smáli na účet fotbalové Sparty v dokumentu Dva nula. Doporučuji.
Den 1 – čtvrtek, 8. listopadu 2012
Vstávání po necelých třech hodinách spánku ani není tak hrozné, jak se dopředu zdálo (Možná proto, že každých 10 minut začalo něco kapat uvnitř topení na druhé straně pokoje, takže člověk stejně ani pořádně neusnul.) a ještě za tmy vyrážíme na letiště Václava Havla. Autobusák byl asi někde na flámu, protože to s námi cestou na letiště docela slušně „řezal“. Večer jsme se shodli, že to bylo nebezpečnější než oba přelety letadlem. Oba, jelikož jsme neletěli přímým letem Praha – Helsinki, nýbrž s holandskou společností KLM a tedy přes Amsterdam.
Během obou letů na mě jaksi dolehl spánkový deficit, takže si toho skutečně moc nepamatuji, snad jen že do Helsinek s námi zamířila také početná černošská rodinka, která se ani několik minut po přistání neměla k opuštění letadla. Když jsem se rozespalý vymotal z tunelu do prostoru letiště, uvítal mě pohled na dva statné příslušníky finské policie, hlava začala šrotovat a spojovat různé možná neexistující souvislosti. Jak to celé dopadlo se už ale zřejmě nikdy nedovíme.
Aby se cestování učinilo za dost, následovala ještě cesta autobusem z finského letiště severně od Helsinek do místa dějiště turnaje v jihozápadním Turku. Na zastávce před halou letiště za námi přišla pro radu jedna starší finská paní a zjišťovala, kterou trasou se nejrychleji dostane do nějakého městečka severozápadně od Espoo. Chvíli to trvalo, ale nakonec pochopila, že jsme odjinud a že naše znalosti regionálního zeměpisu Suomi nedosahují požadované úrovně. Cesta autobusem byla bezproblémová a nutno podotknout, že vůbec autobusovou dopravu, ať už městskou nebo meziměstskou, mají Finové zmáklou na jedničku.
Do Turku jsme dorazili ještě v podvečer, ale i tak za pořádné tmy. Hladoví jsme vkročili do první budovy, která zdánlivě připomínala restaurační zařízení. Co to ale doopravdy bylo dodnes netuším. V jedné místnosti o ploše kolem 15 m2 jste mohli najít bufet se stoly, stojany s pohledy, plyšové soby, všudypřítomné herní automaty, papírnictví a kancelář. Prostě zajímavý podnik. Následnou procházku po večerním městě dokázala ještě zpestřit informace o drtivé výhře Viktorie nad Hapoelem Tel-Aviv a také jedna Karjala na dobrou noc. To se to bude usínat.
Den 2 – pátek, 9. listopadu 2012
Hostel, ve kterém jsme trávili noci našeho pobytu, byl ideální. Čistý, nedaleko centra, internet samozřejmostí. Jelikož páteční a ostatně i sobotní program začínal v HK Areeně až odpoledne, měli jsme dost času i na spánek. Hala, která nabídla útočiště letošnímu ročníku finského turnaje EHT, sídlila trochu stranou od samého Turku, autobusem se tam ale člověk dostal za pár minut. Jediná nevýhoda pro zahraniční turisty, která by se mohla v městské autobusové dopravě vyskytnout, je fakt, že většina zastávek je na znamení a během jízdy k vám žádnými způsoby neputují informace o příští zastávce tak, jak je zvykem u nás. První jízdu na stadion jsme tedy strávili pozorováním venkovní krajiny a hledáním HK Areeny, která by měla být z autobusu vidět. Jakmile jsme onen krásný stadion spatřili, nechali jsme autobus zastavit. Zřejmě ale o zastávku nebo dvě dříve, než by bylo ideální, a od haly nás tak dělil kromě několika polí i potok.
Naštěstí jsme měli dostatek volného času, a krásně jsme si tedy mohli prohlédnout celou halu ze všech stran. Celý stadion rozhodně dokáže zaujmout na první pohled. Takřka ze všech míst uvnitř byl na hrací plochu skvělý výhled a press centrum i s občerstvením rozhodně splňovalo veškeré požadavky, které snad na něj mohly být kladeny.
Co se týká samotné práce během zápasů, musím říct, že to byla docela pohoda. Já jsem vlastně ani při odjezdu pořádně nevěděl, co přesně bude naší „pracovní náplní“. Mluvilo se o vstupech do rádia, na které jsem byl sice během utkání našich fakticky i psychicky připraven, zřejmě z důvodu technické závady k nim ale nakonec nedošlo, a tak zbylo jen klasické trio onlajn–reportáž–ohlasy, které ani v dvojjazyčném provedení (kromě onlajnů) nepředstavovalo pro naši skupinu nejmenší problém. Ba naopak, kdy se člověku naskytne možnost rozhovoru s hráči jako Mikko Koivu, Gabriel Landeskog nebo Tuukka Rask? Stávka „naštěstí“ trvá a já jsem jen vděčný, že vydržela přes Karjalu.
Tu pak večer na hostelu oproti první noci nahradila Becherovka, která dost možná stála za jednou z nejpozoruhodnějších šachových partií v historii této královské hry. Pavel Buňat už mě měl „na lopatě“, ale dalo by se říci, že v samém závěru „minul prázdnou branku“ a mě se z „rychlých a přesných kontrů“ podařilo „otočit vývoj utkání“. Kvůli neštastné „vlastní brance“ těsně před koncem jsme se však nakonec rozešli smírně. Zřejmě spravedlivě.
Den 3 – sobota, 10. listopadu 2012
Hokejový program na sobotu byl posunutý a začínal o nějakou hodinku dříve. Ani to ale nenarušilo náš spánek, který se o svůj časový příděl nemusel obávat. Zatímco my jsme byli odpočatí a dobře naladění, totéž by se bohužel nedalo říct o tzv. team manažerech jednotlivých národních celků. Věřím, že tito pánové mají s podobnými akcemi dost práce, ale nejspíš jim nikdo nevysvětlil to základní, tedy že jsou živeni fanoušky. Pokud by se o hokej lidé nezajímali, nikdo by hráčům nic neplatil, a žádná pozice team manažera by ani neexistovala. Tak to funguje v každém sportu a lidé si musí uvědomit, že komunikace hráčů s médii například v mix zónách a na tiskových konferencích je až na určité výjimky (Ano, myslím Jágrův facebook, který se stal fenoménem od té doby, co dostal od slečny Puhajkové košem. Zřejmě má najednou přebytek volného času.) jediným způsobem komunikace právě s fanoušky. Tedy s lidmi, kteří hráče stejně tak jako manažery de facto nepřímo platí svým zájmem a vydanými financemi. Když si pak tedy po utkání u pověřených lidí zavoláte hráče na rozhovor, jen těžce se chápe, že se nedočkáte jiné odpovědi než otráveného obličeje. To u hráčů samotných bych problém neviděl. Všichni mluvili rádi a ochotně, pokud tedy ovládali angličtinu.
Vrchol všeho přišel ale po utkání českého týmu s Ruskem, po kterém jsme se stali poprvé v historii vítězi celého turnaje. Hráči byli ještě na ploše, když se většina z přítomných novinářů vydala z ochozů haly do mix zóny. Pokud ale chtěli pořídit rozhovor s někým z hráčů vítězného týmu, bylo už pozdě. Tiskový mluvčí české reprezentace, Zdeněk Zikmund, který se měl podle všeho starat také o kontakt hráčů s novináři, přišel ihned po utkání do mix zóny a prohlásil, že veškeré rozhovory proběhnou u šaten a všechny přítomné tam „protáhne“. V té době se v tiskové místnosti pohybovala asi jen čtveřice českých novinářů, kteří tak spolu s ním zmizeli v útrobách haly. Nikdo ostatní se už za nimi nedostal a k finským novinářům se žádná informace o tomto netradičním kroku ani nedonesla. Finská televize měla dokonce připraveného reportéra s kameramanem na případný rozhovor s někým z českého týmu, k tomu ale dojít nemohlo. Zatímco ruských hráčů přišlo do mix zóny kolik si jich kdo zavolal, Češi přijít nemohli. Prý je tlačí čas a pospíchají na autobus, zněla odpověď. Zajímavé odůvodnění vzhledem k tomu, že odlet měla česká výprava náplanovaný na stejný čas, jako právě ta ruská.
Náladu nám ale spravil poslední zápas turnaje. Skandinávské derby, po okraj naplněný stadion, hráči z NHL, výhra domácích a hlavně parádní atmosféra, která zavládla v HK Areeně už při finské hymně v úvodu utkání. To byl prostě hokejový svátek.
Den 4 – neděle, 11. listopadu 2012
Ranní přesun z nejstaršího města Suomi do Helsinek nám nabídl dostatek času k průzkumu finské metropole. Uvítání jsme dostali vskutku finské, tj. tradiční národní modrobílé vlajky doslova na každém rohu, zpravidla alespoň dvě. Je tu snad nějaký státní svátek? No, vlastně ano. Finové slaví totiž oficiálně každou neděli jako státní svátek a musím říct, že taková vlna patriotismu, to jednoho zahřeje. I když tedy opravdu jen obrazně, bohužel. Každopádně když to srovnám s připomínkou výročí 17. listopadu 1989, která u nás nastala přesně o týden později, je mi to trochu líto. Snad se někdy v Česku konečně narodí generace, která bude na svůj původ patřičně hrdá. Státní svátky by se prostě měly slavit, ať už je to Den boje za svobodu a demokracii nebo jen obyčejná neděle.
Samotné Helsinky jsou zajímavé město. Na můj vkus je zde, bohužel jako v Turku a zřejmě i v jiných městech, moc funkcionalistických budov. Klasické paneláky sem tam doplní i nějaká hezčí stavba, ale vliv té východní architektury, kterou sami tak dobře známe, je zde patrný. Dokonce tak, že by si ani člověk neřekl, o kolik se ti Finové mají lépe než my.
Na závěr přihazuji ještě jeden krásný moment z cesty domů.
Místo: Amsterdam Airport Schiphol
Datum: 11.11.2012
Čas: 20:00 SEČ
Před chvílí dosedlo na plochu amsterdamského letiště. Tunel už je napojený ke dveřím a z jeho útrob začínají vystupovat lidé. Mezi nimi i jedna pětičlenná skupinka čítající samé mladé, za jistých okolností i pohledné, muže. Chvíli se rozhlížejí a poté nastupují na pojízdné pásy, na kterých, za znění neustále se opakující fráze „Mind your step,“ mizí v opačném konci budovy …
Po několika okamžicích se vracejí a usedají na lavičky. Vyndavají laptopy a občas prohodí pár slov. Dva z nich se hecují. Jejich mysl je upnuta jinam, někam daleko. Uplyne sotva pár minut a ruce jednoho z nich míří vzhůru. Slaví a zhruba 800 kilometrů jihovýchodně spolu s ním dalších 10 000 lidí. Proč? Přece protože se stala dobrá věc …
(aneb jak jsme s Miroslavem Fantalem při přestupu na cestě domů sledovali na webu onlajny.com první poločas utkání Viktoria Plzeň v. Sigma Olomouc)
