Když jsem někdy v létě, při denním projíždění adminu zjistil, že jsem nominován na moskevský Channel One Cup, nevěděl jsem, co si myslet. Co očekávat. V eSports.cz jsem v té době byl asi 7 měsíců, navíc dělám redaktora v Prostějově, tedy až třetí nejvyšší soutěži. Kromě kluků právě z Prostějova a ještě z Olomouce jsem vůbec nikoho neznal. Jediné co mne uklidňovalo, byla účast Davida Schlegela, jakožto šéfa společnosti.
Vstávání ve tři ráno, cesta do Prahy, tam celkem kruté seznámení s opěvovanou kanceláří v Zirkonu (podrobnosti nebudu rozepisovat), a jízda s Davidem metrem a autobusem na letiště. To vše, za doprovodu třiceti kilových knížek, které měl David v kufru a vezl je do Ruska. Už tehdy mě trklo hlavou, že se asi dost nasměju, jelikož celých čtyřicet minut jsme se bavili doslova o všem!
Na letišti se k nám připojil Dan Ryl a my bez potíží vzlétli k oblakům. Při mezipřistání ve Vídni se už stala naše výprava kompletní, u vstupu do letadla nás doplnil Vojta Pojer. Po příletu do dějiště turnaje, hlavního města Ruska, Moskvy, začalo naplno dobrodružství, za které by se nemusel stydět ani autor Vinnetoua Karel May. Při placení přepravy autobusem z letiště na metro, platí David jízdu pouze pro tři lidi, následně se nám omlouvá, že na Channel, dříve Baltiku či Rosno, je zvyklý jezdit ve třech… Tak si to prý nemáme brát osobně!
Cesta proběhne v klidu, posloucháme vyprávění o Moskvě i obecně celé zemi. Při příchodu do metra si všimneme zajímavé věci u pojízdných schodů. Rusové mají u každého eskalátoru boudu, kde sedí člověk a schody hlídá. Tímto krokem pokrývají nezaměstnanost ve státě. Tahle věc mne zaujala a docela i pobavila. Metrem jedeme asi 40 minut a při hledání zastávky „Majakovskaja“ potkáváme Pavelce. Nejde však o našeho brankáře, ale o název jedné stanice moskevského metra. Jsme rádi, že tu máme stopu.
Když kolem desáté večer přijíždíme do Slovenského domu, stíháme ještě večeři a seznamovací pobavení. Při téhle příležitosti se dozvídám, že zítra budu psát onlajn ze zápasu Rusko – Švédsko. Nic nevšedního, tedy pokud jste onlajn ve své „kariéře“ ještě nikdy nepsali. David to věděl a postavil mě před hotovou věc. Trochu mne to znervóznilo, ale kluci mi pomáhají, takže pohoda!
První dopoledne trávíme prohlídkou Moskvy. Chvílemi si připadám jak na zájezdu s neúnavným průvodcem… Ale většina věcí je podána se zajímavými historkami, což člověka zaujme. Nikomu asi nemusím vysvětlovat, kdo je tím průvodcem.
Dostáváme se i na Rudé náměstí, ke chrámu Vasila Blaženého, Kremlu a naši štaci končíme v obchodním centru Gum. V jedné restauraci čekáme na objednávku trochu déle než bychom asi měli, David v češtině nenápadně upozorňuje celé okolí…
Moskevské jádro je skutečně zajímavé, ale moje přítomnost tam mne nějak nevzrušuje. Ani foťák jsem si nevzal, zajímá mne hlavně hokej a dění okolo něj! V podvečer toho dne si mi to plní a my se ocitáme v hale Chodynka, správně Megasport aréna.
V životě jsem neviděl, jak to chodí v zákulisí reprezentačních akcí v prostoru pro novináře. Proto ve chvíli, když vidím redaktora Deníku Sport -ZJ, nevěřím vlastním očím. Asi od sedmi let čtu jeho články v novinách, nyní jej vidím na vlastní oči a sedím s ním v jedné místnosti – neuvěřitelné! Velmi rychle se aklimatizujeme, úvodní utkání Rusko – Švédsko končí výhrou sborné, onlajn za pomoci Davida zvládám, z našeho čtyřčlenného týmu jsem jediný, komu jde na tribuně internet – díky bohu!
Z haly odcházíme pozdě večer, dopisujeme články, reportáže. Cestou na metro se zastavujeme na studené večeři v samoobsluze. Obchod rozložený na pár metrech čtverečních má tři pokladny – jednu, kde se platí jen nápoje, druhou pro mléčné výrobky a uzeninu a třetí pro pečivo. Když chce David platit jídlo u pití, je mu to zamítnuto. Prodavačky se legendární hláškou, kterou pochopí jen „účastníci zájezdu“, zeptá: A čto now? Do jedné fráze vloží tři jazyky! Když se druhý den ráno probouzím, při prvním zvednutím cítím svoje břicho. Není to však tím, že bych dělal leh-sedy, ale smích je holt smích…
Právě pátek je pro nás volným dnem. Ideální stav na to, aby se poslaly knížky do Petrohradu. David u přepážky asi padesát minut řeší krabice, jakmile to vypadá, že balíky konečně odešleme, má pošta polední přestávku. Nakonec vše dobře dopadne, po další návštěvě už balíčky odesíláme a především David je obrovsky šťastný. Hned počítá, kolik firma ušetřila!
Vyrážíme metrem na stadiony, které nás jako hokejové nadšence nejvíce zajímají. Navštěvujeme stadion Lužniki, vidíme také bývalý stánek hokejového Dynama Moskva. Dovolím si za celou výpravu tvrdit, že tento den byl tím nejchladnější, jaký jsme v Rusku zažili. Po ohřátí v útrobách Grand Sport arény – Lužniky se vydáváme na zteč stánku Spartaku Moskva –Sokolniki.
Dostáváme se i do hokejové prodejny – fanshopu. I hned u vchodu je velký koš asi se čtyřicítkou DVD o hokeji. Po Davidově prohlédnutí, jich zůstává v obchodě sotva polovina… Ceny jsou přijatelné, sám si kupuju velkou vlaječku Spartaku.
Na samotném stadionu právě probíhá nehokejová akce. Touha dostat se dovnitř je však větší. Osobně, když mi bylo 15, jsem sledoval zápasy KHL každé pondělí na Nova Sport a Sokolniki se mi moc líbily. Přes recepci, jako hosté „večírku“, se s Davidem ocitáme u trestných lavic sympatického stadionu. Ačkoliv normálnímu člověku budu nyní připadat jako blázen, ale právě přítomnost v aréně Spartaku řadím v návštěvě Ruska na nejvyšší pozice.
Páteční den zakončujeme v Českém domě, kde je už i český národní tým. Když se u našeho stolu objevuje Robert Záruba a zdraví se s Davidem, opět se potají směju. David totiž sedí, lidově řečeno „jako v hospodě“, když ovšem vidí Zárubu, vyskakuje jako Jaroslav Bába na olympiádě v Athénách. Další komický okamžik!
Konečně je tu sobota, hlavní hrací den Channelu. Poprvé vidíme v akci naše hokejisty. Tým Aloise Hadamczika utkání s Rusy nezvládá, stejně jako celý turnaj. Mne to, ale vůbec nevadí, hlavně, že jsem tady! Do poslední třetiny posílá český kouč do hry i odchovance prostějovského hokeje, Antonína Honejska. Jelikož to byla jeho premiéra v repre, chtěl jsem fanouškům v Česku, tedy hlavně v Prostějově, udělat podrobný přehled o jeho startu. Měřím mu na stopkách ice-time, píšu si jednotlivá střídání. Po zápase spolu děláme rozhovor, respektive si příjemně povídáme, asi sedm minut. Mezi hvězdami, které se tam doslova promenádují – Nedvěd, Pavelec a další, je Honejsek spolu s Plekancem, nejpokornější, mluví skromně. To mě, jako člověka stejného typu nejvíce těší.
Do hotelu se dostáváme pozdě, až v jedenáct hodin večer usedám k počítači a začínám pracovat. Preview na onlajny, trenérské povinnosti a až pak přijde na řadu Honejsek. Když do toho vložím debaty s „Ádou“, tak mi čas velmi rychle utíká. Rozhovor nakonec dokončím v 5 hodin ráno, jsem šťastný, ve výsledku ten to úsilí stojí za to!
Spím asi tři hodiny, ale vstávám v pohodě, na rozdíl od spolubydlícího, který usíná u snídaně a jen nevěřícně kroutí hlavou! Po snídani si ještě teda dáme hodinku spánku a vyrážíme naposledy do Chodynky. Zápas Rusko – Finsko byl tím nejlepším co turnaj nabídl. To se nedá napsat o představení našich proti Švédům. Jakožto majitel trenérské licence v ČR, jsem si rozbruslení našich a Tří korunek maloval pro své osobní účely. Po jeho konci mi bylo jasné, že prohrajeme. Naši nebyli v tempu, nestíhali bruslařsky. Po zásluze prohráli 0:4 a ani se nikdo nedostavil z hráčů na ohlasy… Tým i hned zmizel v autobusu. Na rozdíl od nás. Asi dvě hodiny po utkání jsme ještě v press centru. David debatuje s ruským novinářem, já toho využívám a odlepuju plakáty s turnajovou tématikou. (Už mi visí v pokoji). Já, Dan a Vojta máme hlad, je nám zima. Jediný člen výpravy, ale nespěchá a asi 1 kilometr dlouhou cestu směle vypráví s ruským kolegou. Však co, jsme v Rusku, je teplo!
Pondělí je ve znamení balení a cesty domů. Poslednímu jídlu v hotelové restauraci předchází placení pobytu. Chvíli to vypadá, že nebudeme mít na zaplacení, naštěstí David najde ve své „kapsobance“ eura a stůl je čistý. V restauraci si dává k pultu mobil na nabití a v klidu hodujeme. Při placení opět dojde k problému – nemáme na zaplacení. Zbylá eura totiž David zapomněl na recepci… Vše vyřešeno. Loučíme se a cestou na metro se bavíme o zapomínání věcí, ať už v dospělosti, ale také dětství. Zbývá asi deset metrů do vchodu metra, za námi 15 minut cesty. Najednou slyším v češtině opisy ženského přirození… Následně pak větu. Nemám mobil! Už je nám vše jasné.
Tuto příhodu asi ani nepřibije fakt, že naše letadlo z Moskvy do Vídně mělo zpoždění a my nestihli přestup ve Vídni. Čekání na další spoj si zpříjemňujeme posezením u smetánky do kávy v jedné prestižní, letištní restauraci. Když už konečně přicházíme k letadlu, vidíme motorový express… Jsme trošku nervózní, ale pilot zvládá trasu Vídeň – Praha za 27 minut…
Právě na letišti Václava Havla v pondělí 17.12.2012 kolem 22.00 končí jeden velký příběh. Příběh o čtyřech redaktorech, kteří cestovali skrz Svět, skrz Moskvu. Co se týče hokejové stránky, pracovali na jedničku, co se týče stránek osobních, zážitkových a prožitkových nemá cenu nic psát. Snad jen – Díky eSports!
