Patnáct hodin cesty po silnici a vodě za námi. Jsme na jihu studeného Švédska v jednom z největších tamních měst Malmö, kde si pět dní budeme hrát na „velké novináře“. Těšil jsem se jako malý kluk, kterého rodiče poprvé berou na Matějskou, ale s tím se ve mně mísila tréma studenta před zkouškou.
Den 1.
Překročil jsem práh press centra a došlo mi: Tady končí všechna sranda. Člověk tu nereprezentuje sám sebe v rámci provinční ligové soutěže. Jsme tu za svou zemi! Vlastně, spíš čeští hokejisté než my, ale něco na tom mém pocitu přece jen je – koneckonců jsme na EHT! S pokorou tak procházím místností a nesměle ji zkoumám spolu s novináři v ní. V duchu se přesvědčuju, že nejsem žádný patlal a že to zvládnu. Vcelku to pomáhá. Během utkání už ale o nervozitě ani nevím. O přestávce mezi třetinami jsem se dokonce odhodlal jít ke stolu s občerstvením pro novináře. S hořčicí to nijak nepřeháním. Tréma si mě ale nakonec znovu našla. Schovávala se v mix zóně. Potvora. Vedle všech těch průbojných a krvežíznivě si za svým cílem jdoucích novinářských harpyjí jsem se raději držel v pozadí a ruku s diktafonem měl jen křečovitě prostrčenou skrz ně. Doba, než jsem po zápase dodělal práci, vydala skoro za délku celého utkání, ale jak dobře se leze pod peřinu, když je všechno hotové…
Den 2.
Vyspali jsme se dosyta a máme den volna. Procházíme se městem, ale zjišťuju, že mi na Švédsku něco nesedí… Stejně jako u nás se tu platí relativně vysoké daně. Na rozdíl od ČR se to ale tady projevuje. Všude čisto, fasády domů v centru povětšinou nezdobí malířské projevy mnoha nepochopených umělců a všechno působí nějak tak funkčně. Na každém rohu se něco staví, většina věcí tu sálá novotou. Zvláštní. U nás to tak nevypadá. Po prohlídce města, romantické procházce při pobřeží a mnoha obětavých pózách kvůli té zpropadené honbě za zlatým řezem na fotkách (byl to boj), jsme se nahrnuli na večeři do fastfoodu. Švédsko působí tak idealisticky, až se ani nechce věřit, že všechno kolem je opravdové. Člověku přijde, že i tu housku plnou majonézy a (prý) masa si přinesl z bio potravin.
Den 3.
Na párek si dávám hodně a hodně hořčice. Ta medová chuť je zkrátka geniální. I na tu hrůznou hrůzu v zápase Česko-Finsko se hned kouká jinak. V prvním dnu jsme vyklepli domácí Švédy, v dnes od Finů dostali tři kusy. Vrásky mi to ale nedělalo. Potěšila mě čtvrtá formace s mladým Rachůnkem a Hertlem. Zachraňovali čest ofenzivě celého týmu. Jako jedni z mála se totiž zmohli na akce zavánějící gólem. Večer znovu hráli domácí hokejisté. Rusy přehrávali, ale nakonec znovu odcházeli poražení. Bylo mi jich líto. Do press centra poté ale znovu přinesli ty skvělé skořicové šneky (pečivo, ne hlemýždě), tak mě to přešlo. V tu chvíli mi došlo, že by k nim skvěle padlo kafe. Záhy mi ale hlavou problesklo: Nikdo mě tu nebude brát jako novináře, ale jenom jako vyžírku a s pouhou vodou v ruce zamířím rozvážným krokem zpět k počítači.
Den 4.
Končí náš poslední den v Malmö. Češi porazili Rusy a po výhře Finů v severském derby obsadili druhé místo v turnaji. Práci mám hotovou, v all-star týmu mi vyšel tip na čtyře hráče, na stole mám připraveného šneka v tandemu s vonícím kafem a v ruce už druhý párek utopený ve skvělé medové hořčici – co víc může být? V press centru jsem si v rámci interview výborně popovídal s Jirkou Novotným. Je to vážně týpek. Asi i kandidát pro „kapitánování“ na mistrovství. Proč vlastně ne…
Epilog
Kluci spí, já bych taky rád, ale musím dělat seminárku. Koukám se z okna trajektu na širé moře a přemýšlím (ne jako Okamura). Těch pět dní nebylo bojem s ostatními novináři o to, kdo bude mít diktafon nejblíže zpovídanému nebo kdo se ho nejvíckrát zeptá. Suverénnost a ostré lokty ostatních nemají žádnou příčinnou souvislost se změnou rázného kroku v roztřesený. Sami sobě jsme si v tomhle největšími soupeři, a tak i původci svých problémů. Ale ne, to zní pateticky… Chybí mi párky z press centra, a ta hořčice!
