V únoru 2013 jsem byl vyslán Esports na svou první zahraniční misi. Spolu s Danem Poláčkem ze Lva Praha jsme se vydali do německého Weidenu na olympijskou kvalifikaci žen do Soči 2014. Já i Dan jsme ještě neměli žádné zkušenosti se zpravodajstvím z takových to akcí a natož s ženským hokejem.
Když mi David zavolal, tak jsem ani na chvilku neváhal, že bych jeho nabídku nepřijal. Prvním problémem bylo, že můj ani Danův počítač neměl potřebný slot pro „vyfasovanou“ kameru, a tak nám pomohl až můj foťák a diktafon Michala Slavíka. I přes tuto překážku se nám podařilo vytvořit, myslím, poměrně slušná videa.
Dalším překvapením pro mě byla cesta vlakem . Já, který jsem jel vlakem nejdál akorát na chatu, tak mě čekala cesta se třemi přestupy až do Weidenu. Nakonec jsme vše zvládli a dorazili do krásného německého města jménem Weiden.
Ubytování bylo zajištěné v pěkném hotelu asi 100 metrů od vlakového nádraží. Po bezproblémové cestě jsme se ubytovali a vyrazili se poohlédnout po městě a poté jsme vyrazili na stadion. Zajímavé bylo, že i přes zimu a sníh lidé ve Weidenu jezdili především na kolech. Když jsme dorazili na zimák, tak jsme byli příjemně překvapení, stadion byla sice malý ale útulný a až na pomalé připojení pro nás zajišťoval skvělé zázemí.
Na stadionu jsme si našli Carin Bitzer, která nám měla vyřídit akreditaci. Vyřizování nebylo, až tak jednoduché jak jsme očekávali, protože Carin nás podle našich občanek nemohla na seznamu najít. Bylo to asi tím, že si přečetla jen jména měst, kde bydlíme a ne naše příjmení, takže si myslela, že já se jmenuji Most a Dan Karlovy Vary . Poté se ale vše vyjasnilo a kýženou akreditaci jsme dostali.
O první trénink nás čekalo seznámení s realizačním týmem žen a s trenérem Manhartem, který byl opravdu správný chlapík a vždy nám vyšel se vším vstříc. Večer jsme dorazili zpátky na hotel a vyzkoušeli si hotelové wifi připojení. Danovi se povedlo připojit hned na poprvé, bohužel já jsem měl problém, který se mi povedlo vyřešit asi po třech hodinách.
Každé ráno byla na hotelu připravena snídaně v podobě švédských stolů, ale vstávat v 9 hodin každý den bylo poněkud obtížné . Odpoledne nás čekal přesun asi na dva kilometry vzdálený stadion. Holky čekal první zápas proti Kazachstánu a i přes očekávání trenéra, že bude zápas vyrovnaný, tak holky překvapily a Kazchstánky přejely rozdílem třídy.
Adaptace na ženský hokej u mě proběhla bez problémů, ba naopak byl jsem až překvapený rychlostí hry. Holky po celý turnaj hrály pěkný hokej plný nasazení a bojovnosti. Druhý hrací den, čekal Český tým domácí soupeř z Německa a holkám šlo o všechno, neboť v případě výhry německých hokejistek by se jejich sen rozplynul. I přes výborný srdnatý výkon Němkám bohužel podlehly, a tak skončil jejich sen o postupu na olympijské hry.
Ze zápasů Číny s Kazachstánem byla asi nejzajímavější jejich věrná fanynka, která přes celý stadion sama hulákala jak na lesy, že si toho všimly i české hráčky .
Před cestou do Weidenu jsem dívčí hokej příliš neuznával, vždycky jsem si říkal, že hokej je hra pro chlapy. Po této zkušenosti sem názor naprosto změnil a uvědomil si, že většina děvčat tomu hokeji obětuje daleko víc něž kluci, protože se hokejem živit nemohou. Dělají ho ve svém volném čase a jsou hrdé za to, že mohou svou zemi reprezentovat.
V sobotu čekal naše reprezentantky volný den, my jsme ho využili dopoledním odpočinkem. Odpoledne už nás zase čekal sběr informací o průběhu jejich volna. Smutek děvčat se přenesl i na nás, protože pro postup udělaly opravdu vše, co bylo v jejich silách, ale ani to jim nestačilo, když se k českému týmu nepřiklonilo ani potřebné štěstíčko.
Co se týče poznání Německa a hlavně města Weiden, jsem usoudil, že zde žije plno příjemných a usměvavých lidí, kteří si s vámi chtějí pořád povídat. Objevily se tu i české stopy, například v MCDonalds byla česká obsluha a na zápasy českého týmu zavítali i čeští policisté.
Závěrečný den turnaje přinesl už poněkud nezajímavé zápasy, protože o postupu bylo již rozhodnuto. Česká děvčata, ale v historicky druhém klání s Čínou chtěla uspět. Ani velká převaha českých hráček nevedla ke snadnému vítězství, holky nakonec vyhráli až po nájezdech a pomalu se začali soustředit na další reprezentační akci. Domácí Němky nakonec vyhrály kvalifikaci bez ztráty „kytičky“, ale já bych řekl, že nejhezčí hokej, předváděli naše hráčky, bohužel na krásu se hokej nehraje.
V pondělí nás čekala opět zdlouhavá cesta domů, ještě za tmy jsme odjížděli ze zasněženého Weidenu. V Plzni se moje a danovy cesty rozešly. Já, se vydal směr rodný Most a Dan pokračoval vlakem do Prahy.
Celá olympijská kvalifikace byla pro mě obrovská zkušenost a jsem rád, že sem tu mohl být. Poznat skvělou partu českých holek, které se rvaly o postup jak lvice a ukázaly mi jiný pohled na ženský hokej.
