Jak všichni víme, čeká nás olympijský turnaj pod pěti kruhy. Letošní dvaadvacáté zimní olympijské hry proběhnou začátkem února 2014 v ruské Soči. Krymská metropole čítající něco přes tři sta tisíc obyvatel bude hostit jednu z největších sportovních akcí na světě. Necelé dva měsíce před touto událostí Rusko pravidelně hostí pravidelný hokejový turnaj série Euro Hockey Tour, dnes pod jménem Channel One Cup. A protože se tato akce doslova nabízela jako test na nadcházející nejdůležitější sportovní městskou slavnost v historii, rozhodli se pořadatelé změnit tradiční pořadatelství Moskvy právě na město ležící v Krasnodarském kraji.
Společně s Davidem Schlegelem z Plzně a Pepou Nuderou z Havířova jsme se vydali pro rodinu eSports zdokumentovat tento turnaj, zároveň však také zaznamenat a zhodnotit připravenost ruské části na nadcházející událost. Po dlouhém letu jsme konečně dostáli hotelu Strany Magnolii. Příjemné prostředí hotelového resortu nás malinko uklidnilo, a tudíž jsme šli s pocitem hladkého průběhu nastalých okamžiků v klidu lehnout a regenerovat před startem tradičního turnaje „Izvěstije“. Po obědě jsme vyrazili plni očekávání do komplexu Bolšoje, kde se nachází i takzvaná „Velká hala“, která mimo jiné pohostí závěrečné boje o olympijské prvenství. Nyní však měla být úvodním střetnutím turnaje mezi domácím Ruskem a Švédskem.
Taxi, prosím a vpřed! Po klikaté cestě lemované nedokončenými stavbami jsme byli dovezeni na zvlášť neodpovídající místo, kde nám řidič ukázal cestu a my už byli odkázaní sami na sebe. Po krátkých zkouškách „Do you speak english“ místních dobrovolníků a policistů, jsme na závěr usoudili, že nám nejvíce pomůže naše snad dostačující ruština. Plni pohody, že akreditační záležitosti získáme někde vedle haly, nás prvně zaskočili kontrolóři. Postupně jich přišlo asi deset, ale ani jeden nedokázal přenést přes srdce, že Davidova láhev s roztokem na čočky neměřila 100 mililitrů, ovšem 350. Asi si mysleli, že náš vedoucí chce znemožnit start turnaje sestrojením bomby z oné nebezpečné tekutiny…
Naše sebevědomí ohledně akreditací rapidně kleslo poté, co jsme zahlédli asi kilometrovou cestu komplexem Bolšoje. Bezradnost, Davidova vůle po potřebě a totální nevědomost místní policie s dobrovolníky nás přiváděla k tomu, že jsme si začínali myslet: „Jsme opravdu v Rusku.“ Další dotaz nejspíš náčelníka místního sboru policistů totálně podtrhl připravenost. Cituji: „Jak jste se sem dostali?“ Odpověděli jsme, že stačilo říct: „My, žurnalisti.“ Jak pokračovat? Asi si každý si sám udělá obrázek, když napíšu, že nám vzali ten roztok na čočky.
Jediná paní, jež uměla normálně anglicky, nás zavezla poté k východu, kde nám oznámila, ať vyhledáme hotel Južnoje Vzmorje. Taxi, taxi, taxi…můžete křičet, mávat – zbytečné. Poté, co jsme se prošli v jednom velkém stanovišti, které doslova sousedí s Olympijským parkem, najednou svitla naděje. Milé a hodné prodavačky oznámily po telefonátu s jednou dopravní společností, která zůstane díky své dochvilnosti, raději nejmenována, že snad budeme dopraveni na místo určení.
A nyní přichází vrchol večera číslo jedna. Představte si, že vidíte blátěné pole metr vedle obchodu, jenž lemují železné sloupy a zavřené dveře s klíčem v zámku. Absurdita situace, kterou nejlépe vystihoval román Proces od Franze Kafky. Chaos byl nejen v tu chvíli všudypřítomný. Třešničku na dort umístil příchod toulavého psa, před nímž jsme unikli po „chodníku“ do dalšího obchodu.
Další rána už nepřišla, taxík přijel. Odjel s námi na akreditační místo, doslova krok za krokem jsme se blížili. Pan řidič byl milý, potěšil nás svou shovívavostí – počkal na nás bez placení. Hotel Južnoje Vzmorje, třetí blok, bludiště H, chodba s kinem, a poté se podržte – čtyři ženy s několika desítkami nevyzvednutých novinářských karet. A říkají – „we apologize, we apologize.“ Pověsili jsme si to na krk se stejnou hrdostí jako Dominik Hašek po vítězství v Naganu, a ač jsme neviděli Kovalčuka či Radulova, jasně jsme usoudili – úkol je splněn. Vypadá to, že pravidla řízení pochopí pouze jediná výprava na ZOH.
Je čas na medicínu…
